neděle 24. března 2013

Bitva u Tangy-1914

video
Generálmajor Paul Erich von Lettow-Vorbeck
Zpočátku Britové považovali tažení proti Němcům ve východní Africe v roce 1914 za menší operaci. Domnívali se, že by ji mohli bezpečně svěřit své indické armádě. Naneštěstí však indický státní tajemník přistoupil k této záležitosti ještě o stupeň lhostejněji: podle jeho názoru by takovou bezvýznamnou patálii snadno zvládly druhořadé jednotky. Při výběru velitele Britové tuto beztak dost nízkou laťku ještě snížili a jmenovali úplného packala — generálmajora Aitkena, kterého by jen málokdo tipoval na tak vysokou hodnost. Aitken byl voják, který se jak stylem, tak vzhledem hodil spíše pro koloniální válečná tažení 19. století. Měl extrémně vysokou důvěru ve své schopnosti a ve schopnosti svých jednotek. Pětatřicet let odsloužených v Indii  ho utvrzovalo v přesvědčení, že brzy rozseká na nudle „spoustu negrů". Rozhodl se založit tažení raději na předsudcích než na rozumných argumentech, zdůrazňoval slabost „černých" a „skopčáků" a odmítal si dát radit od kohokoliv, kdo měl ponětí o znalostech a inteligenci domorodců. Ve skutečnosti nikdo z expedičního sboru vyslaného z Indie neměl ani tušení o místě určení, kterým byl přístav Tanga. Během krátké zastávky v Mombase nabídl Aitkenovi pomoc podplukovník B. R. Graham od Královských afrických střelců. Aitken ale odmítl a nadále trval na svých indických jednotkách. Když Graham varoval Aitkena, že německé domorodé jednotky (askari tj. v arabštině a turečtině „vojáci") není záhodno podceňovat, generál nesouhlasil. Tvrdil, že tyto jednotky jsou necvičené a že je všechny převálcuje ještě dlouho před Vánocemi. Aitkenovo hodnocení vlastních jednotek jako „skvělých" bylo dojímavé, ale sotva přesné. Z 8000 mužů pod jeho velením přesahoval průměr jen Severolancashirský pluk a nepálští Gurkhové. Indické jednotky, nedostatečně vycvičené, špatné vystrojené a ještě hůře vedené, patřily k nejhorším v indické armádě. Některým z nich jen krátce předtím vydali moderní Lee-Enfieldovy ručnice a vojáci ani nevěděli, jak je správně používat. Jednotky se skládaly z vojáků ze všech koutů Indie. Hovořili dvanácti různými jazyky, vyznávali nejrůznější náboženství a veleli jim muži, kteří v některých případech své jednotky před naloděním v Bombaji nikdy neviděli. Aitkenův výzvědný důstojník, kapitán Meinertzhagen, navzdory svému jménu Angličan, popsal indické jednotky jako „nejhorší v Indii... Děsím se představy, co by se mohlo stát, kdybychom narazili na opravdový odpor. Starší důstojníci připomínají spíše zkameněliny než aktivní energické vojevůdce." Vojáci mohli být špatní, ale zacházení, jakého se jim dostalo cestou z Bombaje do Mombasy, způsobilo pokles morálky až na samé dno. Vzhledem k tomu, že se nalodění zpozdilo, vojáci strávili šestnáct zbytečných dní v přelidněných transportech a ve zdrcujícím horku. Když se konečně nalodili, nikdo nebral ohled na kastovní rozdíly, náboženství ani na stravovací potřeby. Většina z nich strávila plavbu buď na svých pryčnách s mořskou nemocí, nebo s průjmy způsobenými stravou, na niž nebyli zvyklí. Když Aitkenovi v Mombase navrhli, že by měl svým mužům dovolit vystoupit na břeh, aby se zotavili z následků plavby, zamítl nápad se slovy, že by to mohlo varovat Němce. Podle něj bylo bezpečnější vzít vojáky rovnou do Tangy. Třebaže expedice měla být utajena. Němcům se dostalo snad veškerých varovných signálů, jaké si lze představit. Nápisy na bednách nakládaných v bombajských docích hlásaly „Indický expediční sbor B, Mombasa, východní Afrika" a titulky v britských a východoafrických novinách oznamovaly brzké připlutí vojsk. Kromě toho se mezi konvojem a Mombasou posílaly nešifrované rádiové zprávy a němečtí rezidenti v Britské východní Africe nerušeně korespondovali se svými přáteli v Tanze. Německý velitel plukovník von Lettow-Vorbeck mohl Britům za mnohé děkovat. Flotila se plavila na dohled od afrického pobřeží, aby ji snad nějaký Němec nepřehlédl. Na čele hlavních sil se plavil křižník HMS Fox pod velením kapitána F. W. Cauldfielda, který vplul do tangského přístavu, aby projednal statut města s německým guvernérem von Schneem. Von Schnee měl ve zvyku dojednávat příměří s Královským námořnictvem, aby ušetřil Tangu ostřelování. Ale Cauldfield s Aitkenovým konvojem za zády přišel Němcům říci, že se všechna příměří ruší. Von Schnee nebyl přítomen, ale místní komisař Auracher sdělil kapitánovi, že bude potřebovat čas, aby to projednal s vyššími instancemi. Naivní Cauldfield se pak Aurachera zeptal, zda je přístav zaminován, načež mu Němec podle očekávání oznámil, že je plný min. Auracher nechal důvěřivého námořního důstojníka čekat a spěchal poslat plukovníku von Lettow-Vorbeckovi depeši, že Britové už dorazili. Potom si oblékl vojenskou uniformu, nechal vztyčit německou vlajku a odešel, aby se připojil ke své vojenské jednotce. Po chvíli začal Cauldfield Aurachera podezírat, že hned tak nepřijde, a vrátil se na křižník Fox, kde jednomu remorkéru nařídil, aby se pustil do namáhavého odstraňování min. Když dorazil zbytek konvoje, jednotky musely s nevolí čekat, než z moře vytáhnou pestrou paletu klád, plechovek od oleje, starých bot a jiného harampádí, mezi nímž ve skutečnosti žádné miny nebyly. Auracher však získal cenný čas, aby von Lettow-Vorbeck mohl naložit vojska do vlaků směřujících do Tangy. Přistání a následující události probíhaly jako podle scénáře humoristy Evelyna Waugha (nedávno byla epizoda beletristicky zpracována Williamem Boydem v knize An Ice-Cream War — Zmrzlinová válka). Cauldfield, přesvědčený, že v Tanze na ně číhají netušená nebezpečí, přiměl Aitkena, aby se vylodil na místě ležícím asi míli jižněji po pobřeží, mimo dohled z města. Toto místo se posléze ukázalo jako nejhorší možné. Byla to vlastně bažina porostlá mangrovy, plná pijavic a vodních hadů, zamořená moskyty a mouchami tse-tse. Do této hrůzy byli vyhnáni ubozí indičtí vojáci. Není divu, že se vrhali na každý stín a propadali panice při sebemenším zvuku. Meinertzhagen, který se vylodil spolu s prvními jednotkami v 10 hodin večer, ulehl v zahradě příbytku označeného jako „Bílý dům" na matraci vycpanou „pěknými kousky dámského prádla" nalezenými v domě a přikryl se britskou a německou vlajkou. Než se Britové zcela vylodili na souši, Němci 48 hodin na to, aby podnikli nevyhnutné přípravy. Jakmile Aitken nařídil postup na Tangu, nastala celá řada problémů. Třebaže Britové měli osminásobnou převahu, von Lettow-Vorbeck nebyl bez šance, když si všiml „nemotornosti, s jakou se anglické jednotky pohybovaly a táhly do boje". Jelikož Britové postupovali na Tangu skrze kakaové plantáže, neviděli, kde na ně Němci čekají. S pocitem zoufalství se tři britští důstojníci vyšplhali na nevelký kopec, aby měli lepší rozhled, a byli okamžitě zastřeleni. Vzápětí zazněla německá polnice a askaris vyrazili do útoku proti 13. pluku Rádžputů, kteří se obrátili na útěk a ponechali svých dvanáct britských dů-stojníků jejich osudu, to jest zabití. Když se Meinertzhagen pokusil zastavit vzniklou paniku, jeden indický důstojník na něj tasil meč a musel být zastřelen. Brigádní generál Tighe velící Bangalorské brigádě signalizoval Aitkenovi, který vše pozoroval z paluby jedné z lodí, že jeho muži stojí proti 2500 německých pušek. Ve skutečnosti to bylo pouze 250 askaris. První zteč stála Brity 300 raněných, většinou důstojníků a poddůstojníků. Indické jednotky v tomto stádiu zpanikařily, takže když vyšla náhodná rána z pušky, stovka Rádžpurů se rozběhla směrem k pláži. Někteří z nich se nezastavili, dokud nebyli po krk v moři. Mezitím Britové vyložili na pláže hromadu vojenského materiálu bez ohledu na to, zda ho budou potřebovat. Byl to hotový blázinec. jelikož se nedělal žádný průzkum, nikdo z Britů neměl nejmenší tušení, kolik Němců je a jaká zaujali postavení. Aitken se přesto rozhodl udeřit plnou silou. V čele se svými nejlepšími jednotkami, Severolancashirskými a Gurkhy, a s indickými pluky v zadním voji zaútočil znovu na Tangu. Je zajímavé, že zavrhl možnost ostřelovat německá postavení z moře, což mohlo protivníka výrazně oslabit. Učinil tak částečně proto, že nechtěl poškodit civilní majetky, hlavně ale kvůli tomu, že nevěděl, kde vlastně Němci jsou, a jen nerad si to připouštěl. Němci se důkladně opevni li, jednotlivá postavení spolu komunikovala polními telefony a byla obehnána ostnatým drátem. Na baobabech se usadili ostřelovači a na zemi byla v pravidelných intervalech rozmístěna kulometná hnízda. Dostat se přes ně by bylo náročné i pro špičkové jednotky. Indičtí vojáci však už v té době kolabovali horkem a žízní, neboť vypili své příděly vody ještě před polednem. Jak se blížili k neviditelnému nepříteli, askaris vykřikovali urážky typu „Indové jsou hmyz". Příslušníci Imperiální ozbrojené brigády, kam patřily nejslabší jednotky, se brodili poli s kukuřicí vysokou osm stop, zatímco se askaris ukrývali v dírách vyvrtaných v korunách stromů nad jejich hlavami. Indové byli vyděšeni mraky kouře linoucího se z pušek domorodců nabíjených černým střelným prachem. Pouze v jedné části bitevního pole se věci pro Brity vyvíjely poněkud lépe. Severolancashirští a Gurkhové rozdrtili domorodé jednotky a obsadili celnici a nemocnici v Tanze, což potvrdili vyvěšením velké britské vlajky. Ale na ostatních místech museli Indové čelit nepříteli ještě lítějšímu, než byli Němci. Po celém bojišti visely ze stromů vykotlané špalky s úly mimořádně velkých a agresivních afrických včel. Včely rozzuřené nastalým hlukem a kulkami se v celých mračnech vynořily ze svých úlů a snášely se na postupující indické jednotky. Okamžitě vznikla panika a vojáci pronásledovaní včelami prchali do bezpečí moře. Roztomile nestranným včelám dlužno přiznat, že pobodaly i domorodé vojáky, ale jejich hlavní útok směřoval na britské jednotky. Jeden technik dostal asi 300 žihadel, zatímco jiný, který byl zraněn a omdlel, se po procitnutí ocitl pod náletem stovek včel. Hysteričtí britští vojáci chápali včely jako další mazaný německý trik. The Times později napsaly, že von Lettow-Vorbeck použil včelí úly jako zbraně. Když se na to Němce ptali, jen se usmál a pravil: „Gott mit uns." Z paluby lodě, kde byl umístěn hlavní stan, musely být stovky britských vojáků, kteří se náhle objevili na pláži, mávali rukama nad hlavou a vrhali se do moře, podívanou pro bohy. „Nezdá se vám, že byli zahnáni na ústup?" otázal se jeden bystrý štábní důstojník. Na pláži jiný britský důstojník nemohl snést hlášení o zbabělém chování svých jednotek. Poznamenal při té příležitosti: „Nikdy bych nevěřil, že se z dospělých mužů jakékoliv rasy mohou stát takoví poserové." Zuřící Aitken nařídil okamžité ostřelování z moře, které však muselo být zastaveno, když jediná střela, která trefila Tangu, spadla na nemocnici plnou britských mrtvých a raněných. Ostatní granáty padaly na ustupující britské formace a způsobily tak další oběti. Indické jednotky střílely tak divoce, že způsobily více škody vlastním řadám než Němcům. Jeden voják Severolancashirského pluku to komentoval těmito slovy: „Nevadila nám německá palba, ale když jsme přišli o většinu důstojníků a poddůstojníků, do zad nám střílely tlupy krvavých negrů a z boku nás štípaly včely, tak to začalo být opravdu těžké." Britové měli v tomto jediném útoku ztráty přes 1000 mužů, celkově šlo o 800 mrtvých, 500 raněných a 250 pohřešovaných. Ztráty von Lettow-Vorbecka byly naproti tomu téměř bezvýznamné — bylo zabito nebo raněno 15 Evropanů a 54 askaris. Jeho úspěch byl dokonalý, vylepšený ještě tím, že Aitken znovu nalodil své jednotky ve spěchu a na pobřeží nechal veškerou výstroj a výzbroj. Když Britové odešli, von Lettow-Vorbeck byl schopen vyzbrojit další pluky britskými ručnicemi i kulomety a získal tolik jídla, plášťů, dek, motocyklů, telegrafů a jiného vybavení, že s tím vystačil celý rok. Evakuaci raněných zařídil kapitán Meinerzthagen, který zjistil, že Němci jsou po vítězství velkorysí. „Vy Angličané," řekli mu, „jste opravdu docela nepochopitelní. Vy si myslíte, že válka je nějaká hra." Skupina mužů ze Severolancashirského pluku potvrdila pravdivost těchto slov, když se bavila koupáním v moři právě ve chvíli, kdy začínala evakuace. Počínání Němců považovali za porušení protokolu. Můžeme také jen hádat, co si asi mysleli Němci o britských námořnících, kteří uprostřed největší palby přiveslovali do přístavu v Tanze, doufajíce, že ve městě nakoupí něco k snědku. Ale útrapám generála Aitkena a jeho indických jednotek ještě nebyl konec. Když se poněkud zkrotlí vrátili do Mombasy, celní úředníci jim nedovolili vystoupit na břeh, dokud nezaplatí pět procent daně z přidané hodnoty. Až bajonety Severolancashirského pluku celníky přesvědčily, že „Expediční sbor B" sem přichází natrvalo. Generál Aitken však neskončil dobře. Ministr války Kitchener ho po jeho návratu do Británie odmítl přijmout, degradoval ho na plukovníka a s polovičním důchodem ho poslal do výslužby. Zdroje Geoffrey Regan Kniha vojenských omylů,you tube,,http://www.traditionsverband.de/

Žádné komentáře: