sobota 6. dubna 2013

Zajimavé stránky na internetu

Dneska pro zájemce o historii Brna.Chcete vidět jak vypadalo Brno ve 14.století,v 17,nebo 19?Potom si otevřete tyto stránky-http://www.brno1645.cz/download.htm  Roku 1867 pořídil fotograf Josef Homolka z věže kostela svatého Jakuba soubor fotografií, které téměř v úplnosti zachycují panoramatický výhled z uvedeného místa. Pomocí této webové aplikace máte možnost porovnat, jak se město Brno během 145 let změnilo.http://panorama.brna.cz/

neděle 24. března 2013

Bitva u Tangy-1914

video
Generálmajor Paul Erich von Lettow-Vorbeck
Zpočátku Britové považovali tažení proti Němcům ve východní Africe v roce 1914 za menší operaci. Domnívali se, že by ji mohli bezpečně svěřit své indické armádě. Naneštěstí však indický státní tajemník přistoupil k této záležitosti ještě o stupeň lhostejněji: podle jeho názoru by takovou bezvýznamnou patálii snadno zvládly druhořadé jednotky. Při výběru velitele Britové tuto beztak dost nízkou laťku ještě snížili a jmenovali úplného packala — generálmajora Aitkena, kterého by jen málokdo tipoval na tak vysokou hodnost. Aitken byl voják, který se jak stylem, tak vzhledem hodil spíše pro koloniální válečná tažení 19. století. Měl extrémně vysokou důvěru ve své schopnosti a ve schopnosti svých jednotek. Pětatřicet let odsloužených v Indii  ho utvrzovalo v přesvědčení, že brzy rozseká na nudle „spoustu negrů". Rozhodl se založit tažení raději na předsudcích než na rozumných argumentech, zdůrazňoval slabost „černých" a „skopčáků" a odmítal si dát radit od kohokoliv, kdo měl ponětí o znalostech a inteligenci domorodců. Ve skutečnosti nikdo z expedičního sboru vyslaného z Indie neměl ani tušení o místě určení, kterým byl přístav Tanga. Během krátké zastávky v Mombase nabídl Aitkenovi pomoc podplukovník B. R. Graham od Královských afrických střelců. Aitken ale odmítl a nadále trval na svých indických jednotkách. Když Graham varoval Aitkena, že německé domorodé jednotky (askari tj. v arabštině a turečtině „vojáci") není záhodno podceňovat, generál nesouhlasil. Tvrdil, že tyto jednotky jsou necvičené a že je všechny převálcuje ještě dlouho před Vánocemi. Aitkenovo hodnocení vlastních jednotek jako „skvělých" bylo dojímavé, ale sotva přesné. Z 8000 mužů pod jeho velením přesahoval průměr jen Severolancashirský pluk a nepálští Gurkhové. Indické jednotky, nedostatečně vycvičené, špatné vystrojené a ještě hůře vedené, patřily k nejhorším v indické armádě. Některým z nich jen krátce předtím vydali moderní Lee-Enfieldovy ručnice a vojáci ani nevěděli, jak je správně používat. Jednotky se skládaly z vojáků ze všech koutů Indie. Hovořili dvanácti různými jazyky, vyznávali nejrůznější náboženství a veleli jim muži, kteří v některých případech své jednotky před naloděním v Bombaji nikdy neviděli. Aitkenův výzvědný důstojník, kapitán Meinertzhagen, navzdory svému jménu Angličan, popsal indické jednotky jako „nejhorší v Indii... Děsím se představy, co by se mohlo stát, kdybychom narazili na opravdový odpor. Starší důstojníci připomínají spíše zkameněliny než aktivní energické vojevůdce." Vojáci mohli být špatní, ale zacházení, jakého se jim dostalo cestou z Bombaje do Mombasy, způsobilo pokles morálky až na samé dno. Vzhledem k tomu, že se nalodění zpozdilo, vojáci strávili šestnáct zbytečných dní v přelidněných transportech a ve zdrcujícím horku. Když se konečně nalodili, nikdo nebral ohled na kastovní rozdíly, náboženství ani na stravovací potřeby. Většina z nich strávila plavbu buď na svých pryčnách s mořskou nemocí, nebo s průjmy způsobenými stravou, na niž nebyli zvyklí. Když Aitkenovi v Mombase navrhli, že by měl svým mužům dovolit vystoupit na břeh, aby se zotavili z následků plavby, zamítl nápad se slovy, že by to mohlo varovat Němce. Podle něj bylo bezpečnější vzít vojáky rovnou do Tangy. Třebaže expedice měla být utajena. Němcům se dostalo snad veškerých varovných signálů, jaké si lze představit. Nápisy na bednách nakládaných v bombajských docích hlásaly „Indický expediční sbor B, Mombasa, východní Afrika" a titulky v britských a východoafrických novinách oznamovaly brzké připlutí vojsk. Kromě toho se mezi konvojem a Mombasou posílaly nešifrované rádiové zprávy a němečtí rezidenti v Britské východní Africe nerušeně korespondovali se svými přáteli v Tanze. Německý velitel plukovník von Lettow-Vorbeck mohl Britům za mnohé děkovat. Flotila se plavila na dohled od afrického pobřeží, aby ji snad nějaký Němec nepřehlédl. Na čele hlavních sil se plavil křižník HMS Fox pod velením kapitána F. W. Cauldfielda, který vplul do tangského přístavu, aby projednal statut města s německým guvernérem von Schneem. Von Schnee měl ve zvyku dojednávat příměří s Královským námořnictvem, aby ušetřil Tangu ostřelování. Ale Cauldfield s Aitkenovým konvojem za zády přišel Němcům říci, že se všechna příměří ruší. Von Schnee nebyl přítomen, ale místní komisař Auracher sdělil kapitánovi, že bude potřebovat čas, aby to projednal s vyššími instancemi. Naivní Cauldfield se pak Aurachera zeptal, zda je přístav zaminován, načež mu Němec podle očekávání oznámil, že je plný min. Auracher nechal důvěřivého námořního důstojníka čekat a spěchal poslat plukovníku von Lettow-Vorbeckovi depeši, že Britové už dorazili. Potom si oblékl vojenskou uniformu, nechal vztyčit německou vlajku a odešel, aby se připojil ke své vojenské jednotce. Po chvíli začal Cauldfield Aurachera podezírat, že hned tak nepřijde, a vrátil se na křižník Fox, kde jednomu remorkéru nařídil, aby se pustil do namáhavého odstraňování min. Když dorazil zbytek konvoje, jednotky musely s nevolí čekat, než z moře vytáhnou pestrou paletu klád, plechovek od oleje, starých bot a jiného harampádí, mezi nímž ve skutečnosti žádné miny nebyly. Auracher však získal cenný čas, aby von Lettow-Vorbeck mohl naložit vojska do vlaků směřujících do Tangy. Přistání a následující události probíhaly jako podle scénáře humoristy Evelyna Waugha (nedávno byla epizoda beletristicky zpracována Williamem Boydem v knize An Ice-Cream War — Zmrzlinová válka). Cauldfield, přesvědčený, že v Tanze na ně číhají netušená nebezpečí, přiměl Aitkena, aby se vylodil na místě ležícím asi míli jižněji po pobřeží, mimo dohled z města. Toto místo se posléze ukázalo jako nejhorší možné. Byla to vlastně bažina porostlá mangrovy, plná pijavic a vodních hadů, zamořená moskyty a mouchami tse-tse. Do této hrůzy byli vyhnáni ubozí indičtí vojáci. Není divu, že se vrhali na každý stín a propadali panice při sebemenším zvuku. Meinertzhagen, který se vylodil spolu s prvními jednotkami v 10 hodin večer, ulehl v zahradě příbytku označeného jako „Bílý dům" na matraci vycpanou „pěknými kousky dámského prádla" nalezenými v domě a přikryl se britskou a německou vlajkou. Než se Britové zcela vylodili na souši, Němci 48 hodin na to, aby podnikli nevyhnutné přípravy. Jakmile Aitken nařídil postup na Tangu, nastala celá řada problémů. Třebaže Britové měli osminásobnou převahu, von Lettow-Vorbeck nebyl bez šance, když si všiml „nemotornosti, s jakou se anglické jednotky pohybovaly a táhly do boje". Jelikož Britové postupovali na Tangu skrze kakaové plantáže, neviděli, kde na ně Němci čekají. S pocitem zoufalství se tři britští důstojníci vyšplhali na nevelký kopec, aby měli lepší rozhled, a byli okamžitě zastřeleni. Vzápětí zazněla německá polnice a askaris vyrazili do útoku proti 13. pluku Rádžputů, kteří se obrátili na útěk a ponechali svých dvanáct britských dů-stojníků jejich osudu, to jest zabití. Když se Meinertzhagen pokusil zastavit vzniklou paniku, jeden indický důstojník na něj tasil meč a musel být zastřelen. Brigádní generál Tighe velící Bangalorské brigádě signalizoval Aitkenovi, který vše pozoroval z paluby jedné z lodí, že jeho muži stojí proti 2500 německých pušek. Ve skutečnosti to bylo pouze 250 askaris. První zteč stála Brity 300 raněných, většinou důstojníků a poddůstojníků. Indické jednotky v tomto stádiu zpanikařily, takže když vyšla náhodná rána z pušky, stovka Rádžpurů se rozběhla směrem k pláži. Někteří z nich se nezastavili, dokud nebyli po krk v moři. Mezitím Britové vyložili na pláže hromadu vojenského materiálu bez ohledu na to, zda ho budou potřebovat. Byl to hotový blázinec. jelikož se nedělal žádný průzkum, nikdo z Britů neměl nejmenší tušení, kolik Němců je a jaká zaujali postavení. Aitken se přesto rozhodl udeřit plnou silou. V čele se svými nejlepšími jednotkami, Severolancashirskými a Gurkhy, a s indickými pluky v zadním voji zaútočil znovu na Tangu. Je zajímavé, že zavrhl možnost ostřelovat německá postavení z moře, což mohlo protivníka výrazně oslabit. Učinil tak částečně proto, že nechtěl poškodit civilní majetky, hlavně ale kvůli tomu, že nevěděl, kde vlastně Němci jsou, a jen nerad si to připouštěl. Němci se důkladně opevni li, jednotlivá postavení spolu komunikovala polními telefony a byla obehnána ostnatým drátem. Na baobabech se usadili ostřelovači a na zemi byla v pravidelných intervalech rozmístěna kulometná hnízda. Dostat se přes ně by bylo náročné i pro špičkové jednotky. Indičtí vojáci však už v té době kolabovali horkem a žízní, neboť vypili své příděly vody ještě před polednem. Jak se blížili k neviditelnému nepříteli, askaris vykřikovali urážky typu „Indové jsou hmyz". Příslušníci Imperiální ozbrojené brigády, kam patřily nejslabší jednotky, se brodili poli s kukuřicí vysokou osm stop, zatímco se askaris ukrývali v dírách vyvrtaných v korunách stromů nad jejich hlavami. Indové byli vyděšeni mraky kouře linoucího se z pušek domorodců nabíjených černým střelným prachem. Pouze v jedné části bitevního pole se věci pro Brity vyvíjely poněkud lépe. Severolancashirští a Gurkhové rozdrtili domorodé jednotky a obsadili celnici a nemocnici v Tanze, což potvrdili vyvěšením velké britské vlajky. Ale na ostatních místech museli Indové čelit nepříteli ještě lítějšímu, než byli Němci. Po celém bojišti visely ze stromů vykotlané špalky s úly mimořádně velkých a agresivních afrických včel. Včely rozzuřené nastalým hlukem a kulkami se v celých mračnech vynořily ze svých úlů a snášely se na postupující indické jednotky. Okamžitě vznikla panika a vojáci pronásledovaní včelami prchali do bezpečí moře. Roztomile nestranným včelám dlužno přiznat, že pobodaly i domorodé vojáky, ale jejich hlavní útok směřoval na britské jednotky. Jeden technik dostal asi 300 žihadel, zatímco jiný, který byl zraněn a omdlel, se po procitnutí ocitl pod náletem stovek včel. Hysteričtí britští vojáci chápali včely jako další mazaný německý trik. The Times později napsaly, že von Lettow-Vorbeck použil včelí úly jako zbraně. Když se na to Němce ptali, jen se usmál a pravil: „Gott mit uns." Z paluby lodě, kde byl umístěn hlavní stan, musely být stovky britských vojáků, kteří se náhle objevili na pláži, mávali rukama nad hlavou a vrhali se do moře, podívanou pro bohy. „Nezdá se vám, že byli zahnáni na ústup?" otázal se jeden bystrý štábní důstojník. Na pláži jiný britský důstojník nemohl snést hlášení o zbabělém chování svých jednotek. Poznamenal při té příležitosti: „Nikdy bych nevěřil, že se z dospělých mužů jakékoliv rasy mohou stát takoví poserové." Zuřící Aitken nařídil okamžité ostřelování z moře, které však muselo být zastaveno, když jediná střela, která trefila Tangu, spadla na nemocnici plnou britských mrtvých a raněných. Ostatní granáty padaly na ustupující britské formace a způsobily tak další oběti. Indické jednotky střílely tak divoce, že způsobily více škody vlastním řadám než Němcům. Jeden voják Severolancashirského pluku to komentoval těmito slovy: „Nevadila nám německá palba, ale když jsme přišli o většinu důstojníků a poddůstojníků, do zad nám střílely tlupy krvavých negrů a z boku nás štípaly včely, tak to začalo být opravdu těžké." Britové měli v tomto jediném útoku ztráty přes 1000 mužů, celkově šlo o 800 mrtvých, 500 raněných a 250 pohřešovaných. Ztráty von Lettow-Vorbecka byly naproti tomu téměř bezvýznamné — bylo zabito nebo raněno 15 Evropanů a 54 askaris. Jeho úspěch byl dokonalý, vylepšený ještě tím, že Aitken znovu nalodil své jednotky ve spěchu a na pobřeží nechal veškerou výstroj a výzbroj. Když Britové odešli, von Lettow-Vorbeck byl schopen vyzbrojit další pluky britskými ručnicemi i kulomety a získal tolik jídla, plášťů, dek, motocyklů, telegrafů a jiného vybavení, že s tím vystačil celý rok. Evakuaci raněných zařídil kapitán Meinerzthagen, který zjistil, že Němci jsou po vítězství velkorysí. „Vy Angličané," řekli mu, „jste opravdu docela nepochopitelní. Vy si myslíte, že válka je nějaká hra." Skupina mužů ze Severolancashirského pluku potvrdila pravdivost těchto slov, když se bavila koupáním v moři právě ve chvíli, kdy začínala evakuace. Počínání Němců považovali za porušení protokolu. Můžeme také jen hádat, co si asi mysleli Němci o britských námořnících, kteří uprostřed největší palby přiveslovali do přístavu v Tanze, doufajíce, že ve městě nakoupí něco k snědku. Ale útrapám generála Aitkena a jeho indických jednotek ještě nebyl konec. Když se poněkud zkrotlí vrátili do Mombasy, celní úředníci jim nedovolili vystoupit na břeh, dokud nezaplatí pět procent daně z přidané hodnoty. Až bajonety Severolancashirského pluku celníky přesvědčily, že „Expediční sbor B" sem přichází natrvalo. Generál Aitken však neskončil dobře. Ministr války Kitchener ho po jeho návratu do Británie odmítl přijmout, degradoval ho na plukovníka a s polovičním důchodem ho poslal do výslužby. Zdroje Geoffrey Regan Kniha vojenských omylů,you tube,,http://www.traditionsverband.de/

čtvrtek 28. února 2013

Gesina Miltenbergová -Brémská travička

Gesina Míltenbergová
 Na cestě pro kterou se Gesina Míltenbergová rozhodla v červnu 1813, zaváhala jen jednou, A to hned v prvním případě, ovšem ani z lítosti, ani ze soucitu. Spíš jen proto, že si ještě nedovedla dost dobře představit, jaké následky vyvolá arzenik u svých obětí, a že na to sama nebyla připravená. Polekala se, aby ji snad její muž nebo její rodiče nezačali podezřívat. Ale brzy se uklidnila. Heinrich Miltenberg, jemuž bylo tehdy něco čtyřicet„ propadl po smrti svého otce lednu 1813 alkoholu docela. Dřív silný a zdravý muž teď vůčihledně chátral, přestal to starat o své obchody, takže míval málo hotových peněz a začal dělat dluhy. Většinu času trávil ve společnosti pochybných kumpánů a náhodných lásek, a sotvakdy se vracel domů střízlivý. Gesina sice k němu dávno nic necítila, přesto byl takovýto s prominutím rodinný život i pro ni peklem. Nu a pak ji onen náhodný rozhovor s matkou Timmovou přivedl na myšlenku, které se už nedokázala vzdát a která ji pronásledovala, až se jí stala utkvělou představou. Nikdy ji přitom do konce života ani v duchu nespojovala s pojmem „jed", jako by se bála prořeknutí, a vždycky si jen říkala někomu ,trochu podat" ... Když se v září 1813 proslechlo, že Heinrich Miltenberg těžce onemocněl, málokdo se tomu podivil. Jak by ne, při takovém způsobu života, jaký vedl ... A každý spíš politoval Gesinu, co se svým nehodným mužem zkusí. Farář Draseke ji neváhal dokonce z kazatelny označit za „křesťansky silnou trpitelku", kterou „bůh křížem navštěvuje". Také otec a matka Timmovi se snažili ze všech sil ulehčit dceři její neradostný osud. Několik dni trpěl Heinrich nesnesitelnými křečemi v břiše, silným dávením a průjmy, cítil ostré pálení v žaludku i v ústech, do úmoru škytal a odmítal jakékoli iidlo. Přesto nechtěl o doktorovi ani slyšet, i vlastní ženu vyháněl z pokoje a snesl u sebe jedině tchyni, matku Timmovou. Když zase poprvé vstal, podobal se vlastnímu stínu. „Netuší snad něco?" říkala si Gesína v duchu, kdykoli zahlédla Heinrichovy oči, zřetelně prozrazující strach. Nepodezřívá ji opravdu, že mu „něco podala"? Sotva pookřál, vrátil se Miltenberg ke svým flámům a řádil ještě hůř než předtím, jako by chtěl oslavit, že utekl hrobníkovi z lopaty. Jednoho dne, krátce po 20. září, vzal Heinrich zničehonic Gesinu za ruku a beze slova ji odvedl na dvůr. Ukázal na lehkou bryčku, kterou před lety vlastní ,rukou vyrobil, a řekl: „Až umřu, tak tuhle bryčku prodáš. rozumíš? A ne za lacino, je to nejlepši vozík v celých Brémách; A za stržené peníze mi vypravíš pohřeb ..." Tehdy se Gesina definitivně rozhodla, že svému muži zase „něco podá". Což se stalo 22. září 1813. Příznaky Miltenbergovy nemoci byly stejné jako v prvním případě, jenže mnohem silnější. Matka Timová se od něho opět ani na krok nehnula, Gesina trávila dlouhé hodiny denně na modlitbách v kostele, farář Draseke nešetřil slovy útěchy, ale všechno marno — osud Heinricha Miltenberga se nezadržitelně naplňoval. Krátce před smrtí k sobě povolal starého dobrého přítele Michaela Gottfrieda. ',Podej mi ruku. Michael!, naposledy ... A teď mé vyslechni. Dávno vím, co je mezi tebou a Gesinou. Ne, nemusíš se bát, odpouštím vám oběma. Ale jedno mi teď slib, že ji neopustíš. A že se ujmeš dětí ... Slibuješ, Michaeli?" Nazítří, 10 října 1813, Heinrich Miltenberg zemřel. Podle názoru lékaře na následky asijské cholery, kterou se nakazil při některé obchodní cestě ...
Dům Gesiny Miltenbergové v Pelzerstraße 37
 DRUHÉ MANZELSTVÍ. Těžko říct, jestli Gesina Miltenbergová znala pověst o proslulé hraběnce jménem Agnes von Orlamunde, které prý roku 1293, po smrti jejího manžela, kartářka předpověděla, že „celá její rodina vymře, a teprve pak bude ona, hraběnka Agnes. žít šťastně a v nadbytku ..." Protože se hraběnka chtěla podruhé provdat a protože se ji zdálo, že jí — a hlavně jejímu ženichovi — v tom záměru překážejí dvě děti z prvního manželství, podala jim oběma jed. Sňatku prý dosáhla, ale štěstí nikoli, a tak se začala po smrti zjevovat coby nešťastná bílá paní na cimbuří rodinného sídla Orlamunde.Š lo možná o podobnost čistě náhodnou, ale jisté je, že í Gesině se za nějaký čas zdálo. že její milenec Michael Gottfried se nemá příliš k tomu, aby jí nabídl svou ruku. Čím to? — ptala se sama sebe a začala hledat příčiny Gottfriedova „ochladnutí". První „objevila" ve svých rodičích. Staří Timmovi už dávno pochopili, jak krutě se ve své dceři zmýlili, když doufali, že jim láskou vynahradí zklamání, jehož se dožili na nezdárném synovi Johannu Christophovi. A tak přenesli svou lásku na tři vnoučata, Gesininy děti. Zároveň se Timmovi netajili tím, že případnému druhému sňatku své dcery nepřejí, zvláště pak ne s Michaelem Gottfriedem, který podle jejich soudu zradil důvěřivého Míltenberga. Nu a ani druhou „překážku" nemusela Gestna hledat dlouho, děti. Nedalo se sice tvrdit, že by je Michael neměl rád, občas si s nimi hrával, jenže ... Dokud jsou zde děti, říkala si Gesina, musí se s nimi dělit o miltenbergovský, majetek, a dokud žijí Timovi, nedostane z jejich úspor a z jejich domu ani groš. Ani tak není sice chudá, ovšem kdyby celý majetek Miltenbergových a Timmových patřil jen a jen ji, potom by, panečku, byla partií, o jakou by se ucházel kdekdo, a určitě i Gottfried. Na jaře 1815 měla Gesina Miltenbergová svůj plán promyšlený a začala jej krok za krokem uskutečňovat. První, komu ,něco podala", byla matka Timmová. Ta nejednou mluvila — podle zvyku starých lidí — o vlastní smrti, a tak nikoho nepřekvapilo, když začátkem května 1815 onemocněla. Po několika dnech prudkých bolestí se kupodivu zase vznamatovala, a tu jí Gesina „na oslavu té šťastné chvíle" podala sklenici sladké limonády, kterou měla matka vždycky tak ráda, a přála jí brzké uzdravení Druhý den, 9. května, matka Timmová skonala. V následujících týdnech a měsících se zdálo, že se smrt usídlila v domě Timmových a Miltenbergových natrvalo a že se nepřestane ohánět kosou, dokud tam zůstane jediná živá duše. Ještě v květnu zemřely obě Gesininy dcery Johanna a Adelheid, 28. června se rozloučil se životem starý Timm, jako by chtěl splnit slib daný umírající manželce, že ji o víc než dva měsíce nepřežije, a konečně 22. září 1815 zhasl život pětiletého Heinricha. Třebaže farář Dráseke nazval Gesinu Miltenbergovou ,trpitelkou z vůle boží", kterou během pěti měsíců pětkrát navštívila smrt, začalo se po Brémách šuškat, že se v Pelzerstrasse děje leccos podivného, co nemá s rukou boží nic společného. Aby takovým po. mluvám zabránila, požádala Gesina chladnoukrevně o soudní pitvu malého Heinricha. A nález zněl — smrt následkem zauzlení střev ... Dlouhé měsíce dodržovala Gesina velmi přísně smutek. Teď už nespěchala. Věřila, že jejímu spojení s Michaelem Gottfriedem nestojí nic a nikdo v cestě, že je to jen otázka času. Přesto se jedna nečekaná překážka objevila — do Brém se vrátil její bratr Johann Christoph, napoleonský invalida, a hned se hlásil o svůj podíl na dědictví. Ale nedočkal se ho. Pár týdnů po návratu nezdárný syn Timmových zemřel, přesně 1. června 1816, na následky asijské cholery, kterou se jako žoldák nakazil v daleké cizině, napsali doktoři do úmrtního listu. A pak tedy byla Gesina s konečnou platností sama, bez závazků a bohatá. Zbýval ji poslední bod plánu, za kterým šla přes mrtvoly — manželství s Michaelem Gottfriedem.

Na Obernstraße žila v letech 1823-1825
PATNÁCT RAKVÍ. V jedné věci se staří Timmovi mýlili — věřili totiž, že hlavní vinu na rozvratu Miltenbergova manželství má Michael Gottfried, protože oklamal svého nejlepšího přítele a svedl jeho ženu. Pravda, Gottfried nebyl rozhodně bez viny, ale jeho podíl na osudných událostech nebyl zdaleka rozhodující. Byl to vlastně zajímavý člověk. Živil se sice kdovíproč jako „cesťák" s vínem, ale zároven to byl značně vzdělaný člověk, hodně četl a měl rád hudbu. Měl na svou dobu značně rozsáhlou knihovnu s díly klasiků i současných autorů, Lafontaina i Klopstocka, ale většina svazků obsahovala národní a lidové písně různých zemí. Dvě takové „kytice písní" dokonce sám shromáždil a vydal, v letech 1808 a 1816, a obě se dočkaly několika vydání. Že se stal Michael přítelem, pak milencem a nakonec takříkajíc "dědicem" poživačné a sobecké paní Miltenbergové, toho začal brzy po Heinrichově smrti litovat. Proto odkládat svatbu od termínu k termínu, doufaje potají. že z tohoto závazku nějak vyklouzne. Aby se Gesině a jejím neustálým narážkám vyhnul, podnikal dlouhé obchodní cesty mimo Brémy, ale nebylo mu to nic platné. V noci na Nový rok 1817 znovu podlehl Gesininým svodům a krátce nato jí navlékl zásnubní prsten. Byl však špatný herec a nedokázal předstírat lásku k ženě, k niž nyní pociťoval jen hrůzu a odpor. A strach.. Gesina brzy poznala, co se s Michaelem děje. Nebýt možná toho, že po oné novoroční noci znovu otěhotněla, byla by ho asi pustila k vodě, ale za těchto okolností byla odhodlana dosáhnout sňatku stůj co stůj. Už ne z lásky, ale jen proto, aby neposkvrnila svou čest. Když pak Michael na jaře 1817 během své obchodní cesty vážné onemocněl, vyložila si to jako nějaký „pokyn shůry" a rozhodla se, že Michael bude žít jen do té doby než jí dá své jméno. To se stalo 2.července 1817. Tři dny poté Michael Millfried zemřel. A dítě, které se Gesině Gottfriedové narodilo 2. října, .přišlo na svět mrtvé. . Opět byla sama. Pohledná vdova v nejlepších letech, majetná a nezávislá. Našlo se dost mužů, dokonce i z „nejlepších" brémských rodin, kterým nevadil stín osmi rakví v Gesiných patách a kteří se o překot ucházeli o její ruku. Ale vdova Gottfriedová už o další  snatek nestála. Následujících sedm let žila tak, že v kruzích brémské smetánky, k níž nyní patřila díky svým sňatkům a zděděnému majetku, získala tu nejlepší pověst. Její zbožnost byla stejně příkladná jako její štědrost vůči církvi, o její dobročinnosti se vyprávěly skoro neuvěřitelné příběhy. O „statečné trpitelce" se povídalo po celých Brémách, a nejen tam. Jen o dvou věcech nikdo netušil, ani její důvěrní přátelé, ani její milenci, ba ani její zpovědník. Za prvé, kolikrát za těch sedm let málem neodolala pokušení opět někomu „něco podat ze závisti nebo z nenávisti anebo jen z touhy po opojení pocitem, že je pánem nad životem a smrtí. A za druhé o tom, že po sedmi letech, kdy ze zděděného majetku vydatné čerpala, ale nijak jej nerozmnožovala, jí zbyly jen silně zadlužené nemovitosti, takže si jen s námahou udržovala pověst bohaté vdovy. Její život byl jedinou velkou lží, ze které hledala stále obtížněji východisko. Až ji zůstalo to poslední — arzenik ... V letech 1823 až 1828 dosáhla travičská vášeň Gesiny Gottfriedové vrcholu. K dřívějším osmi obětem přibylo sedm dalších, a k tomu nejméně stejný počet nezdařených pokusů. „Necítila jsem se při tom nijak špatně," ,,uvedla později v pamětech. „Dokázala jsem podávat jed s naprostým klidem a bez sebemenších výčitek svědomí. Měla jsem dojem,že .mě k tomu nabádá jakýsi vnitřní hlas. Svým způsobem jsem v tom nacházela zalíbení. Spala jsem klidně a nic mě netížilo. Člověk prý se děsí zlého, ale já jsem nic takového nepoznala. Mohla jsem páchat zlo s rozkoší ..." Poslední obětí, kterou si Gesina vyhlédla, měl být kolářský mistr Rumpff, který od ní roku 1825 koupil rodičovský dům v Pelzerstrasse. Tehdy čtyřicetiletá vdova se do toho silného a zdravého muže, značně mladšího než ona, zamilovala a usmyslela si, o se za něho provdá. Chladnokrevně odstranila z cesty nejdříve Rumpffovu mladou ženu, pak i jeho dvouletou dcerušku, ale aťse snažila sebevíc, Rumpffovu náklonnost nezískala, právě naopak — vzbudila jeho podezření. Ze strachu se pokusila otrávit arzenikem i jeho, jenže kolář byl ve střehu o přistihl Gesinu při činu, zrovna když mu sypala na vepřovou pečeni krystalky bílé "soli" A tak byla vdova Gesche Margareta Gottfriedová 6. března 1828, v den svých třiačtyřicátých narozenin, k údivu celých Brém zatčena. A 20. dubna 1831, po třech letech vyšetřování a soudního jednání, na tržišti v Brémách k úlevě spoluobčanů veřejně popravena.

pondělí 28. ledna 2013

Historie Rakouské císařské hymny.

video
Smutno bylo ve Vídni 1796 roku,císařské vojsko šlo od porážky k porážce ve válce s Napoleonem.Konaly se sbírky na pomoc armádě,200000 dobrovolníků posílilo vojsko.V tomto čase přišel tehdy už stařičký skladatel Heydn ke svému příteli dvornímu bibliotekaři van Swietenovi aby mu pověděl co má na srdci,-Haydn se při návštěvě Anglie seznámil s její hymnou-Gott save the King a záviděl Angličanům,že mohou při slavnostních příležitostech vyjádřit touto hymnou králi svojí úctu,lásku a oddanost.a vyjádřil své přání Rakousku podobnou hymnu složit.Van Swieten si uvědomil že taková hymna by mohla pomoci v boji se zahraničním nepřítelem.A tak brzy počala práce na tomto díle.Vavřinec Haška,profesor estetiky na teresianské akademii a kustod universitní knihovny dostal zadání k složení textu na který Haydn začal skládat nápěv.V lednu 1797 byli oba s prací hotovi,a 12 února v den císařských narozenin byl jim v divadle císař František příjemně překvapen,obecenstvo propuklo v jásot když dal císař na vědomí své pohnutí.Jak Haydn lpěl na svém díle je vidět s Ifflandových pamětí.Píše jak stařičkého skladatele navštívili spolu s divadelním ředitelem Schmidem,Haydn jim nabídl že jim něco zahraje a spustil tuto skladbu,pak řekl,už mě to tak nejde,ale toto jsem složil když francouzi táhli na Víden a jmenuje se-Bůh zachovej nám Františka císaře-pak složil své ruce na svůj nástroj a řekl,hraji tuto skladbu každé ráno, a často jsem s ní v těchto nepokojných dobách nabyl naději a útěchu.Jak je mě dobře u srdce,když jí hraji.Když se císař František 2.března 1835 rozloučil s tímto světem překáželo tříslabičné jméno nového císaře Ferdinanda básnickému rytmu i hudbě.24 března proběhla u Metternicha porada o změně hymny ale k ničemu se nedošlo a 19 duben,den narozenin nového císaře se blížil.Konečně navrhl císařský rada Jarcke,aby byl tento úkol svěřen divadelnímu herci Karlu Holteiovi.S tím všichni souhlasili,protože Holtei byl tehdy uznávaný a oblíbený pro své písně.Když to potom Jarcke zdělil Holteiovi,ten byl velmi překvapen a odvětil,co asi řeknou lidé tomu že jejich hymnu upraví člověk který přišel do Vídně z Pruska.Jancke se chvíli zarazil a pak řekl,po tom vám nic není,vezmete to nebo ne?Samozřejmě že chci,ale jestli se to hodí,to je jiná otázka.Už večer Jackemu předával nový text hymny.Po dvou dnech byl Holtei pozván k Metternichovi a ten mu zdělil své uznání a nabídl mu značnou finanční odměnu,Holtei ji odmítl.Když od knížete odešel,udělal chybu,místo aby šel domů a počkal na uvedení nové hymny,odešel do Josefského divadla a zde všechno prozradil.Následky nedaly na sebe dlouho čekat.Jeho přátelé s nim přestali mluvit,přestali ho zdravit.Holtei chodil jako bez ducha.Na velký pátek v Dubnu se Holtei potkal svého velkého příznivce Grillpalzera a ten se s ním také nechtěl zastavit,začal na něj tlačit co se děje,konečně mu Grillpalzer řekl co se děje.Prý je mnoho spisovatelů a básniků rozhořčeno že jejich práce nebyly přijaty a že se Holtei tak o to dral,že se prohlásil Rakušanem,že přestoupí na katolickou víru a že přijal 1000 dukátů odměny.Nyní se dal Holtei do smíchů a zdělil celou pravdu o jednání s Metternichem,a co se týče jeho původů ,dokázal že jeho otec až do roku 1823 byl rytmistrem u rakouských hulánů-Starý Holtei žil až do roku 1845 v Žatci ze své penze.-Grillpazer když poznal pravdu,změnil pár slov v Holteiiově textu,aby mohl být uznán za spoluautora.Když 20 dubna na jmeniny císaře se hymna ozvala,po první sloce se ozval sykot,to se opakovalo i při druhé,po třetí se to ale zlomilo a vypukli ovace a po čtvrte byl jásot takový,že celá hymna musela být opakovaná.To se opakovalo ve všech divadlech říše.Ale Holtei se dlouho netěšil,baron Zedlitz protlačil svou verzi textu,která se pak hrála v letech 1835-1854.Když 2.prosince 1848 nastoupil na trůn František Josef,zkoušel se zase jiný text,ale neuchytil se.Konečně až starý básník Gabriel Seidl napsal svou krásnou básen-Bože zachovej nám císaře-Gott erhalte unsern Kaiser-Vlastnoručním přípisem pak Seidl 27 března 1854 získal rytířský kříž řádu Františka Josefa a jeho text byl uznán jako oficiální hymna.Český překlad udělal básník Karel Jaromír Picek.Krása Heydnova nápěvu se minimálně vyrovná všem cizím hymnám jako Britské-God save the King,starofrancouzské Grand Dieu,sauvez le roi.nebo Ruské Bože, chrani cara,atd.

neděle 27. ledna 2013

Tajemná hradní studna na Karlštejně

 Na mnohých českých hradech se setkáváme s různými typy vodních zdrojů, které byly jednou z nejdůležitějších součástí hradního areálu. Nejčastějším zdrojem vody byly samozřejmě hradní studny, často vytesané ve skále a zejména u hradů výšinných dosahovaly značné hloubky. V některých případech si však stavebníci hradu s vodou starost dělat nemuseli jako například na Pernštejně či Točníku. Jakoby se zde sama příroda postarala o nedobytnost hradu v podobě jezírka s nevysychajícím pramenem v místě pro stavbu hra-du nejpříhodnějším. Na hloubení a stavbě hradních studní pracovali většinou havíři. Pro stavebníka či zakladatele hradu to byla akce finančně velmi náročná. Dokonce se říká, že stavba hradní studny bývala přinejmenším stejně drahá jako stavba hradu samotného. Na několika českých hradech však studna úplně chybí. Bylo to z důvodu jejich polohy na mimořádně vysokém skalnatém ostrohu, nebo z důvodu mnohem prostšího: majitel hradu na stavbu studny prostě neměl. V těchto případech byla otázka vodního zdroje řešena úplně jinak. Na nejnižším místě hradního nádvoří byl vyhloubena jímka, pouze několik metrů hluboká, jejíž hrdlo bylo nálevkovitě rozšířeno. Tento „trychtýř" umožňoval spád dešťové vody z nádvoří do jímky (tzv. cisterny), kde se dešťová voda shromažďovala. Někdy byla tato cisterna zřizována ve sklepním zděném prostoru, kam byla složitým okapovým systémem sváděna opět dešťová voda, tentokrát ze střech. V obou případech byli obyvatelé hradu plně závislí na počasí a v době ohrožení či dokonce obléhání hradu zůstali obránci v naprosté nevýhodě. Vraťme se k hradním studnám, jejichž používání bylo ve srovnání s cisternami nesporně mnohem hygieničtější.

Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na Karlštejn povolal kutnohorské havíře, kteří hloubili studniční šachtu. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla karlštejnská studna zbudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce octli již pod úrovní hladiny řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. V nastalém zděšení, že hrad zůstane bez vody, vytesali havíři do stěn několik krátkých úzkých chodeb v domnění, že narazí na pramen, ale jejich úsilí nepřineslo úspěch. Dnes už samozřejmě nezjistíme, kdo tenkrát přišel se spásnou myšlenkou: „Když Karlštejn nemá studnu s pramenem, bude mít alespoň cisternu." Spodní část vyhloubené studniční šachty byla džbánovitě rozšířena a v úrovni cca 25 metrů nad dnem byla vytesána nová, asi 15 metrů dlouhá boční štola, ústící nad hladinou Mořinského potoka. K regulaci přítoku vody z potoka do studny sloužilo malé stavidlo, přehrazující potok. Tím jeho hladina stoupla až k otvoru do štoly, kterou byla voda přiváděna už nikoliv do studny, ale do obrovského podzemního rezervoáru — cisterny. Tato druhá stavební fáze, při níž došlo ke změně studny v cisternu, probíhala za přísného utajení. Tradice praví, že podzemní štolu lámali sirotci z kamenických dílen pražské svatovítské hutě. Už při jejich výběru bylo prý pečlivě dbáno, aby neměli žádné příbuzné. Aby se nikdy nikdo nedověděl, proč byli na Karlštejn povoláni a co na hradě dělali. Nikdo totiž nesměl vědět, že právě vodní zdroj na Karlštejně je tím nejslabším článkem hradu. Mladí osiřelí kameníci přesto odvedli vynikající dílo. Během několika měsíců měl hrad vodu. Pověst praví, že za vykonanou práci dostali královskou odměnu, ale při zpáteční cestě do Prahy byli u osady Ořech přepadeni lupiči, kteří kameníky oloupili a do jednoho je pobili. Nikdy se nedozvíme, jednalo-li se o pouhou náhodu nebo o příkaz z nejvyšších míst. Ale ať to bylo jakkoliv, tajemství karlštejnské studny bylo zachováno. Proto se také nikdy nehovořilo o cisterně, ale vždy o studni. Celá staletí pouze karlštejnský purkrabí věděl o podzemní kole a o významu stavidla dole na potoce. Jen on vždy dvakrát do roka usměrňoval tok Mořinského potoka, který dodnes obtéká hradní ostroh tak, aby napouštěl studnu. Nad studnou byla postavena podkovovitá Studniční věž. Ve věži je zachováno ojedinělé technické zařízení na čerpání vody. Tvoří jej masivní dřevěné šlapací kolo, uvnitř kterého chodili lidé. Otáčením kola se vytahoval sedmdesátilitrový okov. Poslední zprávy z 19. století uvádějí, že voda z hradní studny je příjemné chuti „na způsob studnic lučních a velmi studená". Od roku 1907, kdy byl na hradě zřízen vodovod, se již hradní studna nevyužívá. Podzemní štola byla sice ze strany potoka zazděna, ale zůstala zachována v celé své délce a přístup do ní vede pouze ze studny. Výška vodního sloupce dodnes dosahuje 10 metrů. Přestože hradní studna neplní již přes sto let své poslání, zůstává jedinečnou památkou a důkazem zručnosti a dovednosti našich předků.

čtvrtek 17. ledna 2013

Nejznámější Rakouské a Německé císařské pochody


Dvojí tvář hraběte d'Artagnana

...konečně jsem prosil sloužícího, který mě každodenně obsluhoval a v Bastille je jmenován klíčníkem, aby sdělil guvernérovi, že jsem ode dvora, a že mám sdělit důležité tajemství. Ale klíčník povídal, že mé vězení zcela pomátlo. . ."  Postavy dobrodružných románů ve skutečnosti
A bylo to. Vězeň seděl dál. Francouzský vyzvědač ve francouzském vězení. To jsou úskalí špehounského řemesla. Ten vyzvědač, tak dobře utajený, že ho vlastní lidé strčili pod zámek, byl pozdější hrdina Tří mušketýrů. Ale Dumasovi čtenáři neznají tuto životní epizodu gaskoňského rytíře. Autorovi se nehodila k portrétu jeho nejslavnější románové postavy. Takhle souboje, únosy, milostné pletky — ty se dostaly do románu z d'Artagnanova životopisu všechny — a ještě jich z vůle Dumasovy přibylo. Zato d'Artagnanovy špionážní — a někdy také provokatérské aféry — byly decentně zamlčeny. Jak to tedy bylo s Třemi mušketýry doopravdy?
Sto mušketýrů „Biahore! Bilegagné!" Tak zněl válečný pokřik Gaskoňců. V jejich čele táhl malý navarský král, jenž později vešel do dějin, nejen francouzských, jako Jindřich IV. Dobrý král, s věčně prázdnou pokladnicí, odměnil své spolubojovníky vojenskými hodnostmi. A gaskonští šlechtici u královského dvora nezapomínali na své krajany. Dvěstě padesát liber v kabele stačilo na cestu z pohraničního Gaskoňska až do Paříže. A také bylo třeba doporučujícího listu. Synek gaskoňského šlechtice s panstvím, které bys kamenem přehodil, mohl se stát královským gardistou, nebo — a to už musel mít hodně štěstí a přízně: královským karabiníkem. Za Ludvíka XIII., syna Jindřicha IV., dostali karabiníci nové zbraně — muškety. Velitelem mušketýrů byl král. Mušketýrský oddíl měl sto, později sto padesát mužů. ,Mušketýři," praví se v tehdejších dvorských regulích, „jsou na koni a jsou povinni doprovázet krále na jeho vyjížďkách." Uniforma : světlemodré pláště se stříbrnými kříži. Koně: bez výjimky popelavé barvy s dlouhými, až na zem sahajícími ohony. Jean du Peyer, hrabě de Troísvilles, krátce Tréville, jenž přišel do Paříže s ranečkem na zádech, stal se prvním kapitánem mušketýrů. Udajně v rámci úspor, ve skutečnosti z odporu proti panu Tréville, zrušil kardinál Mazarin v roce 1646 setninu mušketýrů, roku 1657 je obnovil a udělal v ni kapitánem svého synovce. Pařížané nazývali mušketýry Šedivými.
Srážka s gardisty Na jednom z kopců nad údolím řeky Garonny stál malý zámek Castelmore. Jeho pán Betrand de Batz, seigneur de Castelmore a de la Plagne, měl se svou manželkou Františkou, rozenou de Montesquiou, osm dětí. Karel, prostřední z nich, dostal ve věku osmnácti let od otce koně a deset tolarů na cestu do Paříže za bývalým sousedem, panem de Tréville, nyní kapitánem u mušketýrů. Bylo to koncem roku 1640. Na cestě do Paříže měl Karel konflikt s panem de Rosnayem a přitom mu byl ukraden doporučující list. V Paříži, při návštěvě Trévillova paláce se Karel nepohodl s mušketýrem Isaacem de Porthhu, měl s ním

mít souboj, ale Porthau ho nakonec vybídl, at s ním a jeho přáteli d'Athosem, d'Autevielle a Henri d'Aramitzem zajde k rue de l'Université, kde se jednalo o velký duel s gardisty kardinála Richelieu. Došlo k němu na konci předměstí Saint Germain, Gardisté Jussac, Biscarat, Cahusac a Bernajoux byli přemoženi, zvláště poslední dostal těžkou ránu od Karla, kterému se před utkáním ještě vysmíval jako nezralému chlapečkovi. Král měl radost, nebot nenáviděl kardinála Richelieu, který vlastně za něho vládl. Pro formu měli být mušketýři králem pokáráni, ale ve skutečnosti z toho koukala pochvala. Jenže, než došlo k audienci, zapletl se Karel do souboje s kardinálovým gardistou a byla z toho náramná pranice. To se už těžko srovnávalo, ale nakonec mušketýři vyvázli. Od krále dostal Karel dokonce padesát louisdorů a František de Guillon seigneur des Essarts, kapitán královské gardy, ho přijal jako kadeta. Mezi gardisty našel Karel krajana a později přítele. Františka de Montlezun de Besmaux. To bylo všechno pěkné, ale kadeti sloužili bez žoldu.
Na stupních trůnu 
Karel táhl se svou setninou do Flander, bojoval při obléháni Arrasu, po návratu do Paříže pojal příliš vřelý vztah k manželce svého bytného a měl z toho nepříjemnost. Láska však přetrvala i další tažení do Pikardie. Karel se cítil náramně dobře, ale ouvej ! Manžel náhle umřel a vdova nabídla ruku milenci. Ovšem k tomu, oženit se s měštanskou ženou, měl gardista Karel daleko, a tak se milenka spokojila s důstojníkem Švýcarské gardy. Zatím Karel podnikl svou první cestu do Anglie, kde zuřila občanská válka. V bitvě u Newbury bojoval na straně anglického krále. Království padlo a gardista Karel Batz se vrátil do Paříže. Anglická královna Jindřiška, ubytovaná tehdy u francouzského dvora, mu poskytla děkovnou audienci. Karel se při ní setkal s dvorní dámou, kterou ve svých vzpomínkách diskrétně nazývá Mylady. . , zamiloval se a když ho odmítla, chodil k ní potmě, namísto pozvaného milence. Brzy to ovšem prasklo, byl z toho ohromný skandál, gardista putoval do basy a rozzuřená Mylady. . . . nežádala na odškodněnou nic jiného. nežli jeho hlavu. Ale po šesti týdnech byl Karel venku — i s hlavou na krku. Mylady si najala na Karla vrahy, ale při přepadení mu přispěchal na pomoc mezi jinými také d'Athos, který byl při tom těžce raněn. Jak to dopadlo, o tom nejvýstižněji povídá zápis v matrice kostela Saint Sulpice „Dne 22. prosince 1643 vysvěcení, pohřeb a zádušní modlitby za zesnulého Armanda d'Athose d'Autevielle, mušketýra v královské gardě." Nedlouho poté zemřel Isaac Porthau, zatímco d'Aramitz žil ve štastném manželství s bohatou šlechtičnou. To už byl Ludvík XIII. mrtev. Kraloval jeho šestiletý syn a vladařil, na přání královny Anny Rakouské, kardinál Mazarin. Karel měl být přijat k mušketýrům, ale Mazarin si vymohl, že nové mušketýry musí schválit král. Šestiletý panovník řekl při audienci Karlovi: „Jste příliš mlád a bude dobře, když ještě dva roky budete nosit mušketu v gardách, než vás povýšíme!" Při tažení do Flander, proti Španělům, kteří tehdy drželi Nizozemí, vnikl Karel prvý do pevnosti Saint Phillipe. Za to směl konečně k mušketýrům. De Besmaux se k nim dostal o něco dříve. Za krátký čas doporučil de Tréville kardinálu Mazarinovi Karla Batze a Besmauxe ke zvláštním službám. Důvod byli chudí a potřebovali nějaký příjem. Tady začíná pro budoucího d'Artagnana cesta ke slávě. Tedy, po přijetí k mušketýrům se život gaskoňského šlechtice změnil v jakousi změt nezajímavých kurýrních cest, výzvědných poslání, pronikání mezi spiklence, vojenských tažení a okázalého vystupování. Mezitím získal od krále dovolení, aby se mohl po strýci z matčiny strany Henrim de Montesquiou — d'Artagnan, nazývat posledním jménem, podle hradu ve Vysokých Pyrenejích.
V tajných službách 
Jeden z dopisů kardinála Mazarina odhaluje, co všechno d'Artagnan provozoval : „ . přípis Vám zasílám," píše Mazarin, „prostřednictvím jezuity Otce d'Artagnana. Zajisté Vám odkryje důležitá tajemství, nebot jsem zvěděl část toho, co se chystá mezi Cromwellem, Španěly, kteří jsou ve Flandrech, a princem de Condé ..." Právě při jedné z cest z Anglie se d'Artagnanovi přihodilo, že jej dal francouzský diplomat zavřít jako nepřátelského vyzvědače. D'Artagnan také střežil snad nejproslulejšího vězně všech dob — záhadného muže se železnou maskou. Dodnes se bezpečně neví, kdo to vlastně byl. Tvrzení, že vězeň byl dvojče Ludvíka XIV. nebo ministr jednoho z italských států, který se pokusil oklamat francouzskou výzvědnou službu, nebylo přesvědčivě doloženo. Faktem je, že uvězněnému nesměl nikdo pohlédnout do tváře — proto ta železná maska. D'Artagnanův přítel Besmaux se mezitím stal velitelem Bastilly. Dalším d'Artagnanovým vězněm byl bývalý vrchní intendant Fouqet. V roce 1667, tedy přibližně po čtvrt století služby, se stal d'Artagnan po odstupujícím kardinálově synovci kapitánem mušketýrů. Poté odtáhl do války proti Holandsku. Dne 25. června 1673 útočila setnina mušketýrů proti opevnění u brány de Tongres v Maastrichtu. Při odrážení protiútoku padlo 130 mušketýrů. Decimovanou setninu vystřídalo pět set gardistů, kteří udrželi pozice. Teprve potom se zjistilo, že mezi padlými je také d'Artagnan.
Ze života se stává román 
Tehdy sloužil v pluku de Champagne osmadvacetiletý kapitán Courtilz de Sandras, který se později stal spisovatelem historických příběhů. Podle tehdejši literární módy je vydával za paměti význačných osob. Napsal také Paměti hraběte d'Artagnana. Spíše, než hrdinu soubojů a odvážného vojáka viděl de Sandras v d'Artagnanovi muže, zasvěceného do všech tajemství pohnuté a politicky převratné doby. Nicméně, tyto Paměti, které jsou v podstatě literární apokryf, obsahují mnoho pravdivých údajů. Paměti vyšly roku 1700. V roce 1843 si je vypůjčil v marseillské veřejné knihovně spisovatel Alexander Dumas. Pro zajímavost: Nikdy je nevrátil. O dva roky později začal vycházet na pokračování román Tři mušketýři. Čtenáři této reportáže a čtenáři románu již zřejmě poznali, V čem se Dumas liší od předlohy. Dumas nechává přijít svého hrdinu do Paříže někdy v roce 1626-7, ve skutečnosti to bylo o 12 roků později. S třemi mušketýry se d'Artagnan vlastně jen letmo setkal. Neprožil epizodu s královninými přívěsky. Rosnaye předělal Dumas na hraběte Rocheforta, vyzvědače kardinála Richelieu, rovněž tak Mylady, které ještě přiřkl manželství s Athosem. Některé události popsané v Pamětech použil Dumas až pro druhý díl, pro ony Mušketýry po dvaceti letech. (Motiv s d'Artagnanovým milostným sokem — švýcarským gardistou.) Kromě Pamětí excerpoval Dumas ještě vzpomníky paní de ta Fayette a knihu Tallemanta des Réaux. Motiv cesty za přívěsky do Anglie našel Dumasův spolupracovník, profesor historie Augustus Maquet. „Dobrý obr, jenž vyprávěl lidem příběhy, které nebraly konce", jak Dumase nazval Anatole France, dostal od mušketýrského kapitána látku k románu, který přes sto sedmdesát let baví čtenáře.

Kde začala cesta generála Franka aneb podivný úkol kapitána Bebba.

 V sobotu 11. července 1936 odstartoval z croydonského letiště ve Velké Británii šestimístný stroj „Dragon Rapid", patřící společnosti „0lley Aírways Company of Croydon". Za jeho řídicí pákou seděl kapitán Salis Bebb, jeden z nejlepších anglických pilotů. Začal let, o němž nikdo nemohl předpokládat, jak a kdy skončí, a o jehož opravdovém smyslu vědělo jen několik málo lidí. „Poletíme napřed s několika cestujícími na delší výletní cestu," řekl Bebbovi Louis Bolín, londýnský dopisovatel španělského listu „ABC", když ho najímal do svých služeb. „A pak, pak se ještě uvidí ..." Pokyn k uskutečnění této cesty mu dal jeho šéfredaktor markýz Luca de Tena, který zase jednal z příkazu generála Sanjurja a Moly. O jejím pravém důvodu nevěděl ani on mnoho, znal vlastně jen trasu. Do Bebbova letadla nastoupili kromě Bolína další účastníci výletní cesty, vybraní jiným zasvěceným člověkem, britským publicistou a historikem Douglasem Jerroldem: někdejší major Scotland Yardu Hugh Pollard ci jeho dcera Diana se svou přítelkyní Dorotheou Watsonovou. Tato podivná příprava, připomínající scénu ze špionážního filmu, se musela odehrát jen proto, že v celém Španělsku nebylo k sehnání takové letadlo, které by na cestách mezi Kanárskými ostrovy a jistým místem v Maroku nebudilo příliš velkou pozornost. O tom všem ovšem neměl Bebb ani tušení. Podle Bolínových pokynů zamířil napřed do Lisabonu a pak do Casablanky. Na první zastávce se španělský novinář sešel s generálem Sanjurjou, na druhé se svým šéfredaktorem, od něhož dostal příkaz odletět do Las Palmas, a nepřijde-li do 31. července jiná zpráva, vrátit se zpět do Anglie. Protože do té doby měla být složitá operace, o niž šlo, bud' uzavřena, anebo odložena. Let na Kanárské ostrovy proběhl bez zvláštních příhod. V Las Palmas se však stalo něco, co mohlo celou akci zmařit a s čím v Londýně nikdo nepočítal: letištní úředník žádal na Bebbovi zvláštní povolení k pobytu na ostrovech. Záležitost se dostala až ke guvernérovi,který však po konzultaci s Madridem rozhodl, aby cestujícím z Velké Británie nebyly činěny žádné potíže. Společnost se mohla odebrat na prohlídku města o Bebb si šel odpočinout do hotelu 18. července ve čtyři hodiny ráno probudilo britského pilota prudké zabušení na dveře.

 Vstoupil španělský důstojník, postavil se do pozoru a poněkud slavnostním hlasem řekl: „Kapitáne, splníte ještě jeden úkol. Připravte se k odletu!" Bebb se na nic neptal, dostal přece dobře zaplaceno. Na rozjezdové ploše už stál připravený „Dragon Rapid". Z letištní budovy vyšel hlouček důstojníků, v jejich středu otylejší, hladce vyholený muž ve vycházkovém obleku, který se zastavil před pilotem a podal mu ruku. „Jsem generál Franco .Generál byl až doposud vojenským guvernérem na Kanárských ostrovech, v jakémsi lepším vyhnanství, protože o něm bylo známo, že je zapřísáhlým nepřítelem republiky. Demokratičtí politici si mysleli, že v této izolaci nebude moci udržovat spojení s ostatními reakčními vojenskými činiteli. Mýlili se. V plánu na povstání proti vládě lidové fronty, „alzamiento nacional", jak říkali, hrál Franco důležitou roli. Generál Mola, hnací motor spiknutí, a Sanjurjo, jeho hlava, který dlel v emigraci v Portugalsku, s ním počítali na místo velitele jednoho z důležitých center povstání, v Maroku. Několik událostí, jež se sběhlo v první polovině července 1936, přimělo generály k rychlejšímu jednání. Mola se rozhodl spustit „alzamiento nacional" 17. 7. v 17 hod. Ve Španělském Maroku měl vést povstání do příchodu generála Franca podplukovník Yague. Do svých plánů zasvětil všechny velitele pluků praporů a další činitele. Jen tři z vysokých hodnostářů o chystaném převratu nevěděli: vládní komisař Artur A. Buylla a generálové Quinto Romerales a Gómez Morato. A přece právě zde nechybělo mnoho a „alzamiento nacional" mohlo ztroskotat. V Melille se sešli spiklenci k poslední poradě 17. července ráno. Jeden příslušník falangy však o tom podal zprávu generálu Romeralesovi, a ten ihned poslal na místo schůzky vojáky a policii, Ti sice obklíčili budovu, ale nenapadlo je přerušit telefonické spojení. Spiklenci si zavolali na pomoc spolehlivý oddíl cizinecké legie, který vládní vojáky bez boje odzbrojil. Tím však vypuklo povstání o několik hodin dříve a hrozilo nebezpečí, že je vláda hned v zárodku potlačí. Vzbouřenci nevěděli v prvních chvílích, co dělat. Naštěstí pro ně však vládla bezradnost i na druhé straně. Ministerský předseda Casares Quiroga sice nařídil telefonicky Romeralesovi, aby zatkl vůdce vzpoury, ale v té době se již chopil iniciativy spiklenecký důstojník Seguí, obsadil všechny veřejné budovy a nešťastný generál již neměl nikoho, kdo by jeho rozkazy provedl. Když volal Quiroga do Melilly podruhé, byl už Romerales mrtev. Nato ministerský předseda telefonoval do La-rache, kde dlel další generál věrný republice, Morato. „Poslyšte, co se to děje v Melille?" „V Melille? Nic. Proč?" „Zdá se, že tam povstala posádka!" Morato ihned opustil město a letěl do Melilly. Jakmile však vkročil na přistávací plochu, byl povstalci zatčen. Zatímco se Madrid pokoušel udělat si alespoň přibližný obraz o tom, co se děje v Maroku, byla již spiklenecká akce v plném proudu. V Tetuánu povstal plukovník Juan Beigbeder a vysoký komisař Aivarez Buylla se musel zabarikádovat ve své rezidenci. I sem telefonoval zoufalý Quiroga a zapřísahal všechny úředníky věrné vládě, aby vydrželi, že druhého dne jim pošle na pomoc loďstvo a válečné letectvo. Mezitím však vypukla vzpoura i v dalších místech, a vláda lidové fronty stála najednou před faktem, že už nemá v Maroku takřka nic, co by tam mohlo obnovit její moc. Ještě tu byla jedna možnost: ozbrojit dělníky. Delegace, které s tímto požadavkem přícházely, však Quiroga odmítal. Jediné, co udělal, bylo, že poslal k africkým břehům tři torpédoborce, a Ceutu, další centrum povstání, nechal letecky bombardovat. 17. července sice hlásil madridský rozhlas, že „vláda považuje síly, jimiž disponuje, za dostatečné, aby povstání potlačilo," ale to už v tomto okamžiku nebyla pravda. V noci na 18, července vysílala stanice v Ceutě heslo spiklenců určené pro generály na pevnině: „Nad celým Španělskem je nebe bez mraků." Všeobecné vzpouře se už nedalo zabránit ... Nastala chvíle, kdy měl na scénu vstoupit generál Francisco Franco. V době, kdy se schylovalo k akci, však trčel stále ještě ve svém sídle na Tenerife. protože nesměl bez souhlasu vládních míst opustit ostrov: Pomohla mu však neuvěřitelná náhoda. V Las Palmas se smrtelně zranil generál Balmes a Franco dostal povolení státního podtajemníka ministerstva války zúčastnit se pohřbu. Krátce po půlnoci 17. července vstoupil Franco v doprovodu své ženy a dcery na motorovou loď a začal tak cestu, která ho měla dovést až na nejvyšší místo španělského státu. 18. července brzy ráno se spolu s generálem Orgazem zmocnil Las Palmas a mohl nastoupit do Bebbova letadla, které tu na něho několik dní čekalo. Ráno před sedmou hodinou startoval letoun k poslednímu cíli dlouhé cesty. Franco se„ díval netrpělivě z kabiny na zem. Konečně se objevilo na obzoru město se štíhlými věžičkami minaretů a s labyrintem uliček, tržišť a průchodů. Tetuán — sídlo povstaleckého štábu. Na letišti stály nastoupeny roty cizinecké legie. Třeskly pažby pušek a podplukovník Yague podával hlášení: „Generále, Španělské Maroko je ve vašich rukou .. Kapitána Salise Bebba si v těch chvílích nikdo ani nevšímal. Až později, když už byla slavnostní ceremonie u konce, za ním opět přišel Luis Bolín a nařídil mu připravit stroj k dalšímu letu — napřed do Biarritzu a odtud do Říma, kde se měla odevzdat oficiální žádost italské vládě, aby dodala povstalcům vojenská letadla. Teprve pak mohla skončit desetidenní podivuhodná cesta britského kapitána, který se, aniž by to byl tušil, zasloužil o zdar akce, kterou začala španělská občanská válka.

středa 16. ledna 2013

Pohádkový poklad ve Vigo,překlad z La Revue Belge Brusel 1941

Vigo, libě znějící jméno, vybavuje, nám představu hořících lodí a potopeného zlata. Jeho malý záliv při španělském pobřeží, o němž se dochovaly ,dobrodružné zprávy o nesmírných pokladech naložených na lodích, jež dal francouzský admirál Chateaurenault raději spálit, než by je vydal Angličanům, byl po staletí místem velkých námořních dobrodružství. — V pravidelných obdobích se tam objevují více méně orientovaní hledači pokladů, kteří získali od neznámého námořníka nebo za dobrý peníz dosud neznámé pokyny a chtějí proto vyzvednout ze dna historického zálivu pruty zlata a piastry. Takových výprav bylo již čtyřiadvacet, ale jen dvakrát bylo vyzvednuto něco jiného než červivé dřevo, rezavé hřebíky nebo beztvárná drť. Byla to r. 1865 dvě mořskou vodou rozhlodaná a solí obalená děla středního kalibru, jež lze vidět v pařížském dělostřeleckém museu, a roku 1888 pětifrankový peníz s obrazem Ludvíka XIV. a letopočtem 1699. Jistě velmi skromný výsledek dvěstěletého hledání jehož náklady lze odhadnouti podle dnešní hodnoty peněz aspoň na třicet milionů! Jisté je, že poklad skutečně existoval a že byl loďstvem do Vigo přivezen. Jak často v historii byla Francie s velkou částí Evropy ve válce. — Proti Ludvíkovi XIV. a jeho vnukavi Filipu V., novému španělskému králi, se spojila Anglie, Nizozemsko, Rakousko, vévoda savojský a král portugalský. Španělsko jistě nebývalo podceňovaným spojencem, avšak za předešlých válek s Francouzi bylo jeho vojsko zničeno a lodi potopeny, takže nyní připadl Francii a jejímu loďstvu úkol, chránit nejen pobřeží Francie, ale i všecky španělské državy v Italii, Nizozemsku, na ostrovech Středozemí a na Antilách, jakož i celou Jižní Ameriku. Spanělé však přesto mohli spojenci přispěti způsobem, který byl vždy vítán: jejich kolonie posílaly na galeonách (trojstěžnících) v pravidelných obdobích do mateřské země poklady z Peru, Chile a Mexika. Tyto lodi měly větší únosnost, než bylo u obvyklých obchodních lodí v evropských vodách. Byly stavěny, aby mohly obeplouti mys Horn a vzdorovat velkým vlnám jižních moří,mnohé pluly až na Filipíny. Vedle drahých kovů přivážely nesmírné množství rozmanitého zboží, s nímž se obchodovalo po celé Evropě. Jejich hlavním přístavem byl Cadiz, kde se jejich náklady ukládaly do velkých skladišť. Opatřeny četným plachtovím, měly tyto trojstěžníky rychlost válečných lodí, jimž se podobaly trupem a výstroji. Byla to rychlá plavidla k plavbě i k boji a ne, jak se často má za to, nemotorné a bezmocné lodi. Celý svět záviděl Španělům jejich zlato, jež zemi chudé na úrodnou půdu a nevynikající obchodem umožňovalo hrát první roli mezi národy. „Galeony" znamenaly příslovečné, nesmírné a nevyčerpatelné bohatství. Avšak roku 1702 nepřipluly do Španělska již po dva roky žádné galeony a nehledíc k jednotlivým lehkým lodím nemělo Španělsko po tuto dobu se svými koloniemi žádné spojení. Proto byly nyní trojstěžníky plné až po palubu. Sedmnáct galeon o 800 až 2000 tunách mělo dvojnásobný náklad stříbrných a zlatých prutů (správcové dolů zasíláli pravidelně každého roku výnosy svých huti.) jakož i dvojnásobné množství perel, výnos lovců perel z Mexika a Purpurového moře. Když Anglie, rakouský císař a Nizozemsko vypověděly Francii válku, vydal její král 3. července 1702 provolání k armádě a k lodstvu, aby jim oznámil svoji vůli. — Tento dokument počínající dovoláváním ochrany Boží, je psán načechranými frázemi své doby a snaží se vzbudili představu o štěstí, jež vyplyne z účasti v boji za tak vznešeného knížete. Anglie odpověděla tehdy na versailleskou velikášskou prózu takto: „Její Veličenstvo královna vyhlašuje, aby povzbudila své válečné lodi, svým poddaným, kteří jsou majiteli lodí, že mohou na účet nepřítele získávat kořist. Její Veličenstvo uznalo za záhodno vypovědět Francii a Španělsku válku a na radu tajné státní rady veřejně vyhlásiti toto: Lodi, náležící nepříteli, nebo jinak pod kontrabant spadající plavidla nebo statky, jež budou ukořistěny v nepřátelských přístavech nebo řekách, budou zhodnoceny a veřejně nejvíc nabízejícím vydraženy, po zaplacení celních poplatků a všech vzniklých výloh bude polovice výnosu kořisti vyplacena vlajkovým důstojníkům, kapitánům, důstojníkům a mužstvu válečných nebo obchodních lodí, jež byly kořisti účastny. Za válečné nebo jiné lodi, co budou ukořistěny nepříteli a jsou způsobilé, aby byly včleněny do loďstva Jejího Veličenstva, bude zaplaceno vítězům 10 liber šterlinků za dělo a 10 liber šterlinků za tunu. Při potopení válečných nebo jiných nepřátelských lodí za každé dělo, jež na těchto lodích bude, vyplatí se 10 liber šterlinků. Všichni kapitáni, námořníci a jiné osoby, jež jsou ve službách válečných nebo jiných lodí Jejího Veličenstva, mohou se zmocnit nebo si při plenění přivlastnit, aniž z toho budou muset klást účet, všechny statky a zboží, které budou na vrchní palubě dobytých lodí, aniž se však dotknou nákladů uložených ve skladištích." Lze s jistotou soudit, že když vévoda z Ormondu vyplul na moře s loďstvem, jemuž velel admirál Rooke, aby se spojil s holandskými bojovými jednotkami pod velení. admirála van der Goesa, a námořnictvo se dovědělo že jdou na lov mexických a peruánských lodí tu mnozí důstojníci a námořníci pocítili jak jim při myšlence na tak ohromnou sumu, kterou by činil jejich podíl, roste jejich bojovnost. V době, když se vydávalo na cestu sedmnáct galeon a dvaadvacet lodí francouzského původu,blokovalo španělské pobřeží mocné anglicko-holandské loďstvo, a tak Chauteaurenault veděl sice, jak odplul, ale neměl tušení, jak by měl ve Španělsku přistát. Chtěl nechat nepřitele klidně patrolovat ve španělských vodách a plout do Nantes nebo do Bordeaux. V tom s ním souhlasili jeho důstojníci, a i část španělského vedení. — avšak tento plán narazil u Španělů na prudký odpor; nebylo tomu tak dávno, co Francouzi pronásledovali galeony, aby je vyplenili, a nyní byla obava, že Francouzi pomýšlejí jen na lup vzácného nákladu. Ze všech stran se ozývaly varovné hlasy; množství kolonistů, žen s dětmi, četní kněží, mniši a vojáci, kteří čekali na odplutí galeon, rok až půldruha roku, se zdráhali plout jinam než do Španělska a konečně určil místokrál v Mexiku, že galeony budou plout bud' přímo do Španělska., nebo nevyplují vůbec. Chtěl tedy Chaleaurenaull přistat v Cadizu; ale ani to nebylo možné. Chtě nechtě musil doprovázet galeony do Viga. Vjezd u Viga se podobá, jak je tomu u četných přístavů Iberského poloostrova, spíš norskému fjordu než otevřenému zálivu a rejdě. Je to úzká horská propast, vnikající do moře, kanál táhnoucí se hluboko do země, asi deset mil za město Vigo. Ve Vigu se zdržel Cháteaurenault jen co bylo: nezbytně nutno, aby alarmoval místní úřady a vyžádal si muže, soumary, čluny a volské káry. Byl ochoten zaplatit každou denní mzdu — i trojnásobnou proti obvyklé — jen lidi potřeboval, a to rychle. U Rodondello, ležícího o dvě míle dále, spustil kotvy a začal ihned vykládal zboží, napřed zlaté a stříbrné pruty, potom hodnoty, jež bylo možno lehčeji dopravovat, a konečně peníze a majetek soukromých osob.Prvního října se dověděl nepřítel o příjezdu Chaleaurenaultově, ale teprve 22. veplulo jeho loďstvo do zálivu u Viga. Zatím už byly poldady v ceně 90 až 100 milionů naloženy na kárách a soumarech na cestě k Madridu a v Lugo je převzal podle předpisu úřad pokladu. Když Chteaurenaullovi lidé skládali velké stolibrové stříbrné pruty a bedny a pytle naplněné zla-tem, dostihlo nepřátelské loďstvo vod Viga.. Jakmile Rooke spatřil francouzské lodi, svolal ihned válečnou poradu a rozhodl se útočit. Protože však neznal hloubku vody, rozhodl se, aby nenajel, vyslati k útoku napřed lodi nejlehčí, jež mělý být po zjištění hloubky následovány řadovými loďmi s velkým ponorem. Mezitím připravil vévoda z Ormundu svoje vojska. A zrána 22., dříve než příliv umožnil loďstvu vplouti dál do zálivu, přistalo na pevnině 2.000 vybraných vojáků, kteří nenacházejíce odporu, postupovali k tvrzi, která chránila průjezd a přístavní hráz. „Tento podnik byl velmi. usnadněn postupem pozemních .sil",napsal hrabě Malborough ve své zprávě o bitvě u Viga, které zvolily k útoku na tvrz právě ten okamžik, v kterém naše lodi při příjezdu ostřelovaly dělostřelectvem tvrz a její obhájce. Když naše lodi minuly molo, zapálil nepřítel různé ‚svoje lodi, a většinou jim dal najet na mělčinu, takže oněch 37 :nebo 38 lodí, které tam byly, se buď potopilo, nebo bylo dobyto a neunikla ani jediná. Zmocnili jsme se šesti  válečných lodí, jež hodláme s sebou vzít. Mimoto máme v moci ,dvě galeony, jež jsou způsobilé k plavbě, a dvě galeony, jež uvízly ,na mělčině.' Strašný zmatek tohoto dne lze těžko vystihnout. Představme si: v této rejdě, uzavřené horami, od nichž se odráží rachot děl, pluky útočící proti tvrzi, anglické loďstvo na honbě za kořistí, dvacet pět lodí stlačených na 'nejmenším prostoru v plamenech a lítajících za strašlivých výbuchů do vzduchu, když ,oheň dosáhl skladiště prachu, uprostřed tohoto pekla jsou lodi, jež posádka uvrhla na mělčinu, nakloněné a plné vody, jiné zase náhle se potápějíci; tisíce křičících a bojujícich mužů; bědování bezhlavého domácího obyvatelstva, jež uteklo .do hor, zatím co se se všech stran zbíhali, jak rychle mohli, drsní obyvatelé s pobřeží, přilákáni ,mohutnou .září požáru a hřmění děl, aby se zúčastnili ničení a ze ztroskotaných lodí ulovili několik úlomků hadrů, Francouzi prchající odtud po stezkách s průvodem nosičů, :mezků a nákladních koní; Angliča-
né plni vzteku, že jim unikají lákavé poklady, zajaté lodi a vojsko plenící domy v Rodondellu fantastický obraz rozpoutaného násilí. Ve versailleských archivech je zpráva muže, který nám nejlépe může nastínit, co se stalo s částí cenného nákladu, který byl při příjezdu Angličanů ještě na galeonách Byl to intendant loďstva admirál Cháteaurenaulia de Gasiines, je poslední opustil bojiště. Když vyložil, jak byla vypravena  největší část nákladu do Lugo píše: „V souhlase s panem viceadmirálem jsem považoval za vhodné vylodit všecky zbylé peníze krále a některých soukromých osob, převzaté ve Veracruzu na loď, což se stalo 20." Castines líčí potom nesčetná dobrodružství, která jej stíhala, když se snažil podle Cháteaurenaultova rozkazu přivézti zbylé peníze do bezpečí. Na cestě do Lugo se dostal několikrát do rukou lupičů, takže zároveň s pokladníkem Aurilem zachránil pouze tolik co se jim vešlo do kapes. Prostě a jednoduše píše na konci zprávy: „S těmito cizozemskými penězi jsme měli jisté potíže, ježto jsme viděli že 4 piastry jsou jeden dublon po 32 realech, což je ve Francii tolik jako 15 livrů, vypočítali jsme, že dva tisíce a několik piastrů, které máme při sobě, je v našich penězích asi 7600 livrů; tyto peníze byly zašity v mé vestě a kabátě a já. jsem na ně vydal mistru pokladu, když je přijal na účet státního úřadu, kvitanci.".