pondělí 4. června 2012

Peter Paul Rubens a jeho rodinné štěstí

Autoportrét 
Rubens je dítětem manželského usmíření, ztělesněný výraz obnoveného rodinného štěstí. Jeho matka Maria z domu Pypelincx jej porodila v Siegen ve Westfalen, tohle místo bylo jeho otci, právníku doktoru Janu Rubensovi přikázáno k nucenému pobytu. Jan Rubens byl před tím dlouho vězněn pro cizoložné vztahy k Anně von Sachsen, churavící manželce Viléma Oranžského, svého pána. Maria Rubensová se nevyhnula žádné osobní ani hmotné oběti, aby zachránila nešťastný život svého muže, dokonce projevila takovou duševní velikost, že podlomeného muže opět vzpružila. „Nemyslila jsem", psala mu do vězeňské cely, „že mě považujete za tak zpozdilou. Jak bych mohla hnáti tak do krajnosti přísnost, abych Vás zarmoutila právě nyní, kdy jste se octl v tak velkých těžkostech a nouzi a kdy bych ráda obětovala svůj život, abych Vás z toho osvobodila." Srdce a rozum Marie Rubensové osvobodily Jana Rubense vnitřně i zevně. Darovala znovu získanému muži syna Pavla Rubense, který učinil jméno Rubensů nesmrtelným. Ve velkolepém barokním zámku Pommersfelden nedaleko Bamberga je sbírka obrazů, kterou shromáždil v 18. století budovatel zámku Lothar Franz von Schonborn. Chová četné skvosty, mezi jiným také nepříliš známý Rubensův obraz nazvaný „Caritas", který, vyjádříme-li volně jeho námět, ztělesňuje nesobeckou lásku v postavě ženy-matky, obklopené hrajícími si dětmi. Většině pozorovatelů se obraz líbí nejenom pro líbeznost výjevů, avšak též proto, že zde spatřuji Rubense, který je nezalekne omamnou přemírou kypících forem. Ve skutečnosti náleží tento obraz onomu idealistickému období v Rubensově tvorbě, kdy se projevuje vliv jeho italské cesty a jakkoli diagonální vyřešení obrazu má takřka pokusný ráz,je toto velmi vážné promyšlené formální pojetí zastřeno roztomilostí pěti postav. Mohlo by se říci, že na tomto obraze spolupracoval sám život, ať již to byla vzpomínka na dětský ráj v klíně matky radující se z dětí (Rubens byl šestým dítětem svých rodičů) anebo,snad ještě více ,vědomí vlastního rodinného štěstí. Rubens se vrátil po osmiletém pobytu v Italii do svého vlastního domova do Antverp a oženil se jako věhlasný malíř v r. 16o8 s osmnáctiletou Isabellou Brantovou, která mu pak dala tři děti a to dceru Claru Serenu, která zemřela mladá, a dva syny: Alberta, narozeného v r. 1614 a Nicalaesa, který se narodil v r. 1618. Rubens často vypodobnil Isabellu i své děti na mistrovských obrazech, které samy již svědčí o jeho pýše a štěstí, avšak současně se objevují postavy ženy a dětí v jeho stále častějších náboženských a mytologických obrazech, v jeho antickém bacchanale a v obraze Madonny, obklopené růžovými andílky. Ideál ženské krásy si tvoří podle Isabellina vzoru a roje roztomilých dětských těl, které oživují kolem r. 1620 jeho obrazy ,snad to nejlíbeznější, co kdy vytvořil ,putují na plátno z antverpského dětského pokoje. „Co umělec nemiloval a nemiluje, nemá líčiti a nemůže líčiti," praví Goethe ve vztahu k Rubensovi. To si musíme opakovati před obrazem „Caritas". Postava Carity není sice žádným portrétem ,spíše již by se to mohlo říci o dvojici hochů s hroznem ,že však zde tento suverénní umělec maloval s milujícím srdcem, je jisté. Rubens se tím nikdy netajil. Jako byl veliký a dokonalý jako muž světového rozhledu, jako diplomat, jako „malíř knížat a kníže mezi malíři", tak také byl velký ve hnutích své lidské povahy. Když Isabella v r. 1626 zemřela, přivedl si Rubens v r. 1630 jako třiapadesátiletý šestnáctiletou Helenu Fourmentovou do svého osiřelého domu. Tato plavá kypící vlámská kráska se stala ještě více nežli Isabella musou jeho tvorby; skutečně viděl ,mluveno slovy Goethova Fausta , Helenu v každé ženě a vypodobnil ji v nejskvělejších postavách své velké umělecké tvorby: jako Venuši, Dianu, Andromedu, Nymfu, Grazii, Batsebu, Zuzanu nebo Cecilii.
Nesobecká mateřská láska nalezla v Rubensově „Caritas" líbezné vyjádření. Obraz, uchovaný v zámku Pommersfelden u Bamberga, vyzařuje malířovo vlastní rodinné štěstí ve výmluvné řeči tvarů. 
Nezadržitelně proudilo do ,Rubensova umění jeho rodinné štěstí po boku Heleny, která mu dala ještě pět dětí. Rubens byl miláčkem bohů také v tom smyslu, že mu byl dán dar znázorniti, čím nitro přetékalo. Rubens zemřel 30. května 1640 v Antverpách a byl pochován 2. června. „Šedesát sirotků neslo pochodně" , tak to stojí v záznamu o smrti v Saint Jacques, a i když byla účast osiřelých dětí jen pouhým obřadem, přece působila jímavě při zániku velikého rodinného štěstí, jaké se jen zřídka na zemi objeví.

Žádné komentáře: