středa 6. června 2012

Madame Dubarry-byla lepší než její pověst.


Ač to zní nepravděpodobně, je to přece pravda , za určitých okolností může jistá dávka nepopularity udělat někoho zrovna velmi populárním. Špatná pověst je totiž lidové fantasii podnětem k vytváření nových představ a to nové, co takto vznikne, nás přes veškerou zavrženíhodnost ještě přitahuje. Obzvláště některé ženské postavy ze světových dějin se mohou honositi tím, že se staly oblíbenými právě pro svou špatnou pověst: Messalina, Kateřina, Pompadourka — a také Dubarry. Je to zvláštní ,čím více hříchů se jim připisuje, tím častěji se lid jimi zabýval; jejich žalobci (kteří byli často spíše její pomlouvači), stali se proti své vůli u potomstva jejich advokáty. Madame Dubarry vděčí lidu zvláště za dvě velmi rozličné věci, za strašlivou smrt pod guillotinou a za proslulost pro četné skandální aféry, které, jak si vzpomínáme, učinily z ní filmovou postavu. Jistě ani tento článeček by nebyl vznikl, kdyby současníci Dubarry si byli vyprávěli o jejím životě jen to, co se skutečně událo, totiž následující. Dívka Jeanne Bécu se narodila 19. srpna 1743 jako nemanželské dítě (otec byl mnich) v témž Vancouleurs, kde kdysi jiná dívka jménem Jeanne (s příjmením d'Arc) započala svoji obdivuhodnou pout k záchraně Francie od Angličanů. Naše mnohem méně svatá Jana byla poslána svou matkou k slečnám ze Sacré Coeur a prokázala takovou duchaplnost, že jí, když vyrostla, bylo svěřeno místo předčítatelky u vdovy po jistém generálním pachtýři. Její syn svedl Jeanne a musila odejíti. Našla si místo nedaleko v obchodě s módním zbožím. Brzy se stala dovednou kreslířkou návrhů dámských šatů. Jako pravá griseta měla přirozeně stálého přítele,jistého hraběte Dubarry, s jeho pomocí se ji dostalo přístupu do kruhů vysoké aristokracie. Tak byla ve svých 26 letech představena 59-letému Ludvíku XV., kterému se zalíbila a provdal ji za bratra jejího dřívějšího milence Dubarryho. Král jí zjednal také přístup ke dvoru a učinil ji po dobu sedmi let až do své smrti svou milenkou, ba dokonce svou nelegitimní chotí. Byl to úspěch, který byl pro ni velmi nebezpečný, neboť vévoda ze Choiseul, ministerský předseda krále Ludvíka, byl by rád dosadil svou vlastní sestru, vévodkyni z Grammontu na místo, uprázdněné smrtí Pompadourky. Jelikož král shledává Jeanne z Vancouleurs mnohem taktnější, inteligentnější a milejší nežli aristokratka, mstí se jí ministr svými intrikami. Rozšiřuje u dvora verše, které zesměšňují Dubarry jako dřívější děvku z ulice ,verše pronikly mezi lid a jednoho dne, kdy vypukla hrůzovláda, podněcovaly ctnostné Jakobíny k odstranění tohoto vyvrhele lidstva. Tehdy také, k dodatečnému ospravedlnění rozsudku smrti, byly falšovány „Memoiry" Dubarryové, v nichž bezbranná mrtvá, jejíž jediná vina spočívala v tom, že připravila domov stárnoucímu, opuštěnému králi způsobem sice nelegitimním, ale laskavým a velmi kultivovaným, líčila mravokárnému publiku revolučních malomlěšťanů všechna období svého nemravného života, včetně mnohých politických intrik, ač to nebylo pravda. Po smrti Ludvíka XV. nebylo už na dvoře pro ni místa. Avšak madame Dubarry nereptala. Žila tiše a v ústraní jako nenápadná vzdělaná dáma z dobré společnosti, o níž se sotva mohlo říci něco špatného. Ano, madame Dubarry, díváme-li se na ni také jednou bez předsudků, náležela k takovým ženám, které jsou nejlepší, „poněvadž se o nich nemluví". A právě o ní -- tak tomu chtěla ironie dějin — se ve všech dobách tak trapně mnoho mluvilo.

Žádné komentáře: