středa 11. dubna 2012

Orlík a jeho lásky

Ve Vídni jednoho večera v prosinci 1830. Na městských hodinách odtlouklo pět hodin. Ale po dva dny napadalo na městské střechy a do ulic tolik sněhu, a tolik sněhu ještě je cítit ve vzduchu, že obvyklé tlučení hodin nezní jako obyčejně, ale jako by bylo vatou utlumeno. Pět úderů na věžích nemohlo proniknouti ani silné zdi dvorního hradu a nemohlo proniknouti do tmavého bytu, jenž v jednom křídle starého císařského hradu byl vyhrazen pro vévodu Zákupského - Orlíka. Mladý princ ještě nezavolal svého komorníka, aby zažehl lampy. Ležel natažen, obut ve vysoké boty, jezdecký bičík v ruce, na pohovce, na kterou si lehl před chvílí, když se vrátil vyčerpán a v horeč-ce z bláznivé vyjíždky na koni, která vedla až k Schönbrunnu. Sám sní v příliš brzy přišlé zimní noci. Probíhá ve vzpomínkách svůj život jako to činí lidé příliš brzy unavení životem. A přece není vévodovi ani dvacet let. Bude je mít teprve 20. března příštího roku. Jaké vzpomínky může v těchto letech míti? A přece jich má mnoho a vzrušujících. Dětství tam daleko v paláci tuilerijském, zajetí mladého vyhnance, smrt otce, jehož sotva znal a jehož neměl již nikdy spatřil,na dalekém ostrově pod dohledem anglických žalářníků, matka, jež byla pyšnější na své vévodství parmské, než na ztracený trůn císařský. I pro milostné pletky s Neippergem zapomínala na své povinnosti manželky, ho opustila; mládí císařského syna, který se stal rakouským princem mezi tolika ostatními arcivévody a který, stejně jako oni, byl bez naděje, neužitečný, bez budoucnosti,bez volnosti jednání nebo to vše přechází v jeho mysli sem a tam, jako dotěrné fantomy, I přechází před přimhouřenýma očima mladého jezdce ležícího v temnu.Ale to není všechno! Tato bezúčelná existence, toto živoření,na něž jsou zvykli jeho četní rakouští bratranci, na to si Orlík stále nemůže zvyknout. Jeho duch je příliž živý. Jakýsi plamen sžírá jeho křehké tělo,a aby byl tento plamen zhašen,všechny předsudky starého,formalistického dvora, všechny možné machinace bázlivé diplomacie se soustředí kolem tohoto mladého muže. Metternich bdí. Stejně bdí i vévodův vychovatel, princ Dietrichštein, který je stále ve střehu. Nikdy nerozbije Napoleonův syn pouta , jež mu připravili. Bude vždy jen synem Marie-Louisy.Co mu tedy zbývá? Láska?Když na to pomyslí, musí, se Orlík usmát. Ne snad z mladistvé chlubivosti. Spíše z bolestné ironie a také vz únavy.Jeho první milenkou byla komtesa Nandina Karolyi. Snědá, hez předsudků, zdála se býti zamilována do tohoto jinocha, který s námahou nesl svůj osud na svých ramenou, ale se strany dívky to nebyla láska, ale spíše zvědavost. Musil se od ní odloučiti. Nějakou dobu poté byl milencem komtesy Pisani, krásné Kavkazanky, provdané za maďarského magnáta. Nechala se od něho milovat, aniž ho sama milovala a když musila mladá žena následovat svého manžela do Budapešti, krátký poměr docela přirozeně zanikl. Fanny Els-slerová, okouzlující tanečnice z Opery? Orlíkovi byla vždy jen přítelkyní, nikdy mu nebyla milenkou. To je vše? Můj Bože, ano! Nepřihlížeje k několika dobrodružstvím, zcela náhodným, s ženami z polosvěta, se kterými se potkal někde v zábavních místnostech nebo v ulicích vídeňských, zde končí kapitola Orlíkových lásek. Stále unaven, stále ještě ležící na pohovce, plavovlasý jezdec si povzdychl. V tom okamžiku zazní lehké zaklepání na dveře.
„Vstupte!" zvolal vévoda a živě povstal.Dveře se otevřely, světlá silueta se zarýsovala v šeru,zašustění sukni přeběhlo po koberci.„Františku, jsi tu?" tázal se něžný hlas s nádechem neklidu. „Copak tu děláš sám a ve tmě? Spal jsi? Podívej se, to není od tebe moudré!Ale nejdříve rychle světlo!"Příchozí spěchala k psacímu stolu,aby rozžala jednu a potom druhou lampu. Ve světle, jež se rozšířilo,spatřil Orlík usměvavou tvář, rozkošnou tvář vroubenou světle kaštanovými vrkoči vinícími se kolem spánků. Spatřil také v mírně .dekotovaných šatech, s nabíranými rukávy, jež ponechávaly ruce obnaženě, mladé a něžné tělo ženy, ženy jejíž gracie spočívala v její lehkosti a v roztouženosti. „Žofie!" zašeptal. Žofie, manželka arcivévody Františka Karla, snacha císaře Františka II., byla tetou vévody Zákupského. Ale byla to teta, již dělilo od synovce jen šest roků věku. A nadto to byla teta hezká a veselá, něžná a rozumějící. Když byl František ještě dítětem, již tehdy mu byla přítelkyní, jedinou a nejlepší ze všech.Utěšovala ho, povzbuzovala ho a bylo-li toho potřebí, chránila proti nepřátelství Metternichovu,proti Diettrichsteinovi i proti nepřátelství ať již zjevnému nebo skrytému celé císařské rodiny. A i když se František již blíží dvacítce svého věku, zůstává Žofie stále stejnou, stále je opravdodou přítelkyní, důvěrnicí, ochránkyni. Odpovídaje skoro nevědomky na otázku, která ho vyrušila z jeho snění. zašeptal Orlík: „Ach, Žofie, já na tě docela zapomněl!"„To je ovšem zlé,". odpověděla mladá žena.„Zapomněl jsi na mne která nikdy na tebe nezapomíná.Když jsem tě viděla přijet z vyjíždky na koni, čekala jsem tvou návštěvu. Ale marně! A tak jsem si řekla: ,Můj malý František se asi zavřel ve svém pokoji! Asi má zase můry!' A tak, jak vidíš, přišla jsem já k tobě!"Posadila se na pohovku vedle mladého muže. Vzala jeho ruku do svých a jemně ji hladila. Naklonila se nad něj. A Orlík cítí parfém, který se šíří z jejího šatu a cítí něhu oné náklonnosti, jež se mu nabízí, a to jej zneklidňuje.„Ano, vím, že jsi hodná,"praví„ a vím, že mne máš ráda!" A když si povzdechl, tázala se ho,„Máš světabol, Františku? Otevři mi své srdce a pověz mi, co tě trápí.Jsem tu ulebe, abych tě poslouchala a budu-li moci, abych tě uklidnila"Váhá s odpovědí. Ale potom začne prudce mluvit,„Zemřu mlád ... vím to ... ach,neprotestuj, Žofie! Jsem o tom přesvědčen. Ano, zemru Mlád a co mne nejvíce činí beznadějným, to je že zemřu, aniž bych poznal lásku,opravdovou lásku, která se dává celá, bez výhrad a bez zájmů." Položila svou nahou paži na paži mladého muže, naklonila svou hlavu k jeho horečnaté hlavě. Jejich vlasy se mísily, jejich ústa byla blízká. Žofie mu odpověděla,„Ne, Františku, nezemřeš tak, jak jsi říkal a jestli ti chybí ke štěstí vědomí opravdové lásky, věz, že já tě miluji tak, jak si přeješ být milován."„Ty, Žofie?" „Ano, já!" A potom již nic neřekli. Ostatně nemohli ani mluvit, protože jejich rty se spojily v polibku . . .. V místnosti je ticho. Ticho je také v okolí starého dvorního hradu, je tu ticho jako v zámku šípkové Růženky.A venku na císařský palác, na vídeňské střechy a do ulic tiše padá sníh. Ticho, 'stále ticho. Tu náhle Žofie vyskočí. Před zrcadlem upraví svůj účes, srovná svůj šat. A potom rázně přikazuje: „Františku, rychle se oblékni k večeři! Víš, že císař zuří, když někdo přijde pozdě k večeři!" Tento diskretní poměr, který přinesl Orlíkovi tolik dobra a který začal onoho zimního večera roku 1830,vyplnil cely zbývající, krátký život Orlikův. Zůstává jedinou velkou láskou jeho života, láskou, která oblažuje srdce a činí člověka pyšným. I listorikové o ní vědí málo.Arcivévodkyně', která zemřela ve vysokém věku, pečlivě zničila, svou korespondenci, smazala všechny stopy kompromitující minulosti. Můžeme se o ní dozvědět jen dohadem podle náznaků třetích osob a podle detailů ...obzvláště výrazných. Ale po dobu, po kterou trvala, rok a několik týdnů, byla nejpečlivěji skrývaným tajemstvím. Na císařském dvoře ji nikdo nepodezříval, a manžel samozřejmě nejméně.. A když abdikoval jeho otec František II., odmítl nastoupil na jeho jeho trůn a vzdal se trůnu ve prospěch svého staršího syna, který přijal potom jméno František Josef. Jen několik přátel Orlíkových, zvláště jeho věrný přítel Prošek, vědělo o tomto poměru. František a Žofie byli šťastní milenci. U Žofie nalézal Orlík všechno to, co mu odpíralo nudné prostředí, Ve kterém byl nucen žíti. Žofie byla veselá. Žofie se vysmívala etiketě starého, přežilého dvora. Žofie byla prostá, horoucí, spontánní. Žofie byla ženou a u Orlíka nechtěla ničím jiným býti. A nadto k společenství srdcí se pojilo i společenství ducha.
Areivévodkyně nesmýšlela tak, jak smýšleli arcivévodové a arcivévodkyně její rodiny. Myslila stejně, jako syn Napoleonův. Milovala a obdivovala se Francii. Hanobila Ludvíka Filipa, krále-usurpátora. Byla přesvědčena, že její mladý milenec bude jednou povolán, aby se slavnostně vrátil do Tuilerií. Podporovala ho v jeho nadějích, uklidňovala ho, připravovala ho k jeho úloze císaře. A když byli samotni, našla si delikátní způsob, jak by byla účastna jeho spiklenectví. Neříkala mu „Franz", ale říkala mu jménem, které mu bylo dáno při křtu, „Francois". Tak uběhla zima. Orlík dosáhl věku dvaceti let. Po jaru 1831 přišlo léto. Jako každoročně, odstěhoval se celý dvůr do Schönbrunnu. . Tato letní residence nijak nepřekážela schůzkám milenců. Ba naopak. Zlomyslná náhoda tomu chtěla, že byt mladého muže byl právě nad bytem arcivévodkyně a oba byty byly spojeny tajným schodištěm. o kterém nikdo nevěděl, a které spojovalo jednoho s druhým. Co si mohli přát lepšího? Každého jitra se František a Žofie procházeli v zahradách obkličujících zámek. Káždé odpoledne, nebo skoro každé odpoledne, jezdili koňmo v parku u zámku a někdy zajeli i do okolních lesů, polí a vinic a možná, že až k wagramskému bojišti. Shora bylo řečeno, že Žofie a její muž měli spolu dítě, které se později stalo císařem pod jménem František Josef. Často byly pronášeny' domněnky, že tento císař, zemřelý potom za světové války, by mohl býti synem Orlíkovým. To je ovšem naprosto vyloučeno, poněvadž se narodil několik měsíců před tím, než vznikl milostný poměr jeho matky S vévodou Zakupským. Ne s takovou určitostí bychom to mohli tvrdit o druhém synu Žofie,,Maxmiliánovi, který se narodil v červenci 1832. Je podivné pomyšlení, že budoucí císař mexický, kterého jeho bratranec ponoukal, aby přijal korunu v vzdálené zemi, aby odešel z Rakouska, aby odešel do země, kde padl zasažen střelami popravčí čety, že tento nešťastný a tragický Maxmilián byl snad synem krále římského,vnukem Napoleonovým.Po šťastném létě přišla nová zima ve Vídni. Ale teď už Orlík nemá sil, aby bojoval proti chorobě, která ho ohrožuje, proti tuberkulose.Bledne a hubne. Marně se snaží Žofie,která je ještě něžnější a mateřštější k němu, povzbuditi ho, aby se šetřil,aby bojoval proti nemoci. Orlík již
ztratil všechnu naději na uzdravení a úplně se oddal svému osudu.Dne 22. května 1832 odjíždí Orlík do Schönbrunnu, kam za ním následuje jeho věrná přítelkyně, která byla již tehdy těhotná dítětem, jež se má brzy narodit — snad jejích dítětem.Orlíkova matka je o stavu svého syna uvědomena a spěchá k němu.Konečně přijede a nalezne syna na smrtelném loži.Dne 22. července 1832 odnáší Orlík s sebou tajemství své lásky, do temné kobky,kde byl pohřben.

Žádné komentáře: