Na každých 54 000 obyvatel Británie připadá jeden dědičný šlechtic. Odvozuje svůj titul v nepřetržité, ačkoli ne vždy přímé linii od předka, kterého panovník odměnil za ne vždy hrdinské či užitečné činy, ale protože potřeboval přátele. Šlechtic žije dobře,i když není vždy bohatý. V devíti případech z deseti sloužil v armádě a v diplomatické či státní službě.Je náchylnější k rozvodům a k druhému,či dokonce třetímu manželství než jeho krajané (26 vévodů mělo dohromady 41 manželek). Není třeba tak urozený jako jeho bratranec z kontinentu, ale životního partnera si hledá tam, kde cítí peníze nebo šlechtické tituly. „Nevhodná" manželství jsou stále ještě vzácná. Hovoří raději o svých klubech než o svých zaměstnáních- jen jeden z pěti má nějaké zaměstnání. Jeho příjmy, pocházející z tak mlhavých zdrojů, jako jsou nájemné, dražby, turistika a kapitálové zisky, jsou přísně strážené tajemství, které zná jen on a jeho výběrčí daní. P:avděpodobnost, že nikdy nevstoupí do sněmovny lordů, je asi 2 : 1. Ve společností dodnes ovládané snobismem je politicky neškodný, příjemně výstřední a společensky významný. Je vytrvalejší a umí se lépe přizpůsobit než jiná skupina lidí. Tam však generalizace a podobnosti končí. Královnina rytířská družina (26 vévodů, markýzů, 203 hrabat, 133 vikomtů, 525 baronu a 19 šlechtičen z vlastního titulu) není odborový svaz privilegovaných. Jsou šlechtici hloupí a chytří, venkovští a městští, šlechtici obchodníci a lovci.Rozdíl mezi mladým šlechticem z Chelsea a pánem manoru je stejně velký jako mezi populárním zpěvákem a arcibiskupem.Většina naráží na hluboké nepochopení veřejnosti i vlastních kolegů. Mají obvykle svůj názor na šlechtu a její místo ve společnosti, často jsou otevřeně, až surově kritičtí k lidem sobě podobným. Znovu a znovu mi říkali: „Nechoďte k tomu a tomu,Nic na něm není," nebo „Ten a ten nosí nos příliš vysoko." Nezdá se, že by měli velký smysl pro příslušnost k malé skupině pohroužené do
sebe, a přece mezi nimi kvete hierarchická závist a soupeření. Je možné a naprosto přirozené, že baron s titulem starým několik století, se bude dívat svrchu na vévodu, jehož rodokmen není tak působivý. Vévodové jsou předmětem všeobecné závisti. Mají nesmírnou cenu, protože jsou vzácní. Jsou většinou ohromně bohatí a nejméně pět - Boccleuch, Rutland, Devonshire, Westminster a Beaufort (Gloucestershire je všeobecně znám jako Beaufort) - patří k největším pozemkovým magnátům v Británii; mají 30 000 až 80 000 akrů půdy. Jen čtyři z 26 vévodů nemají rodinná sídla. Většina vévodů vděčí za své bohatství a rodokmeny senzačním machinacím na vysokých místech a nejméně - pět St. Albansové, Graftonové, Richmondové, Cordonové a Buccleuchové - postelovým dobrodružstvím Karla II. Zvláštní postavení a oslovení - Vaše Milosti - i způsob, jakým se k nim obrací panovník („Right, trusted and entirely beloved cousin"), to vše obklopuje vévody aureolou, jakou ostatní příslušníci šlechty nemají. V City se vévodský titul rovná deseti předsednickým křeslům. Markýzů je rovněž málo a jsou stejně zajímaví. Mají sklon k elegantní aristokratičnosti, výstřednosti, diletanství i určité neortodoxnosti. Hrabata, to je nejednotná branže. Je jich spousta a někteří mají nesmírně staré tituly. Jsou to často výhonky modré krve z velkého byznysu. Jejich starý saský titul jar (náčelník) prozrazuje, že hrabata tíhnou k vojenskému povolání. Někteří dosáhli vynikající kariéry v armádě. Jen 31 z 133 vikomtů má tituly starší než z roku 1880 a první anglické vikomství - Hereford - je z roku 1550, kdežto nejstarší baronské tituly sahají do dávnověku. Mnoho vikomtů bylo jmenováno v posledních letech z řad politiků a vojáků. Baronů je spousta. Je jich tolik, že se nedají roztřídit. Buď mají za sebou bouřlivou historii nebo jejich rodokmen nesahá dál než k poslední radě ředitelů. Asi polovina z 944 dědičných šlechticů má ještě svá rodinná sídla. Druhá polovina bud nikdy sídlo neměla nebo o ně přišla špatným hospodařením, pošetilostí předků nebo dědickými poplatky. I když si většina šlechticů trpce stěžuje na dědické poplatky, sotva se najde vznešená rodina, jejíž ratolest by se zásluhou výběrčích daní octla bez střechy nad hlavou Šlechticům, kteří ještě mají své sídlo, se často daří hůř než těm, kteří je nemají. Jeden z nich mi řekl: „Dům se 150 pokoji je majetek, ale zcela neprodejný artikl. Nikdy na něm nemůžete vydělat..." Nicméně je velmi málo opravdu chudých šlechticů. Jsou to podivuhodní nezmaři a nesmírně mazaní investoři. Ať jsou dědické poplatky jakkoli nespravedlivé, trvalo by stovky let, než by donutily průměrného šlechtice, aby si musel na živobytí vydělávat. Někteří vykonávají celou řadu povolání dobrovolně či z nutnosti, od udržování parků až po výrobu filmů - hrabě z Buckinghamshiru udržuje park, vikomt Falkland má hotel a lord Vivian je restauratér. Většina pracujících šlechticů však o svém zaměstnání mluví nerada, jako by to byla kaňka na štítě. Britská šlechta a její životaschopnost jsou jedinečné. Stálost je dána několika činiteli, především zásadou prvorozenství. Na rozdíl od kontinentální Evropy je v Británii — následníkem jen nejstarší syn. Pak úžasná schopnost britské aristokracie uzavírat výhodné sňatky. Skoro každá rodina najde způsob, jak znovu pozlatit svůj štít za přispění jedné či dvou dědiček. Šlechta jakožto klan si nikdy nepotrpěla na výlučnost, naopak. Cizí aristokracie jí závidí schopnost společensky se přizpůsobit. Francouzský hrabě mi kdysi řekl: „Vy, Angličané, máte pivní barony, dolující hrabata a bojující vikomty. My, Francouzově, máme jen minulost!" Jinou příčinou pozoruhodného přežívání britské aristokracie je staletá tradice státní a politické služby. Byla vždy blíže k centru skutečné moci než většina jiných lidí a dovedla se o sebe postarat.
Žádné komentáře:
Okomentovat