středa 22. července 2009

Princezna Victoria oslavila 32.narozeniny

14.července oslavila své 32 narozeniny korunní princezna Victorie Švédská plným jménem Victoria Ingrid Alice Désirée Bernadotte,Victorie je jediná princezna,která má jistotu že ji jednou čeká koruna,i když naději má více princezen.Teoreticky se dokonce může stát Britskou královnou,je totiž na 189 místě v nástupnictví na Britský trůn

Victoria své narozeniny oslavila se svými budoucími poddanými v parku svého sídla v Sollidenu,nedaleko Bornholmu.Tisíce Švédů přišlo poblahopřát své princezně s květinami a drobnými dárky.Oslavy zahájil blahopřáním její otec Karel XVI Gustav.Poté se Victoria s rodiči vydává k lesu rukou a dlouhou dobu si povídá s gratulanty
Zbytek královské rodiny je zatím na zámku a připojuje se k princezně večer na slavnostním narozeninovém koncertu.
Rád se také přidám k množství gratulantů-Hodně štěstí princezno.

středa 15. července 2009

Japonské nabídnutí k snatku

Dnes jsem listoval ve sto let starém Japonském časopisu a zaujala mě jeho inzertní část a to nabídky k snatku.Jeden vám zde přeložím,aby jste viděli jak může být i obyčejný inzerát poetický............Jsem krásná žena s vlasy podobnými oblakům,s postavou jako květ,s boky štíhlými jako vrba a s obočím jako půlměsíčky.Mám dosti mění,abych se mohla procházeti životem s rukama složenýma,oči upřeny ve dne ke květům a v noci k luně.Je-li kde dvorný muž,vzdělaný,učený a krásný,s jemným vkusem,ráda bych se přidružila k němu v životě a sdílela s ním potěšení,být po smrti pohřbena s ním v jednom hrobě............Krásný inzerát,když zavřu oči dokáži si plně vybavit tuto Japonečku,ve svém kimonu,jak provádí čajový obřad.

pondělí 13. července 2009

Stefanie Windisch-Graetz,krásná po prababičce,princezna s velkým talentem.

Princezna Stefanie Windisch-Graetz byla dcerou Alžběty Marie Habsburské,vnučka korunního prince Rudolfa a pravnučka císaře Františka Josefa I a Alžběty Bavorské.Její pradědeček byl Leopold II král Belgie.Narodila se 9.července 1909 na zámku Ploskovice jako čtvrté dítě a první dcera prince Otto Windisch-Graetze a arcivévodkyně Alžběty Habsburské.Její plné jméno znělo Stephanie Eleonore Maria Elisabeth Kamilla Philomena Veronika.Bohužel manželství jejich rodičů se ukázalo časem nefunkční do té míry,že došlo k rozvodu.Stefanie s bratry se přestěhovala se svou matkou do zámku Schönau v Dolním Rakousku. V roce 1933 se provdala za belgického hraběte Pierre d'Alcantara de Querrieu,který bohužel zemřel v koncentračním táboře Oranienburg v roce 1944.Měli spolu jediné dítě,syna Alvara,který se narodil v roce 1935.Manželé spolu od konce třicátých let nežili.Za války Stefánie poznala Carla Axela Björklunda a ten se do ní zamiloval,v roce 1944 mu porodila syna Björna.V roce 1945 byla svatba. Stefánie byla vášnivou fotografkou a malířkou a některé její práce dnes vysí v belgických galeriích.Umírá 7.září 2005.

středa 8. července 2009

Život ve Vídni počátkem minulého století jak ho popsal Stefan Zweig ve své autobiografii Svět včerejška.

Žilo se dobře,žilo se lehce a bezstarostně v té staré Vídni,a Němci ze severu shlíželi poněkud hněvivě a s opovržením na nás,sousedy na Dunaji,kteří,místo aby byli tuchtig a udržovali přísný pořádek,si požitkářsky dopřávali života,dobře jedli,těšili se ze slavností a divadel a k tomu provozovali vynikající hudbu...Žít a nechat žít-bla známá videnská zásada,která se mi ještě dnes jeví humánnější než všechny kategorické imperativy,a ta se prosadila ve všech kruzích bez odporu.Chudí a bohatí,Češi a Němci,Židé a křestané žili přes občasné škádlení mírumilovně spolu,dokonce i politická a sociální hnutí postrádala tu strašlivou nevraživost,již proniklo do krevního oběhu doby až jako jedovatý pozůstatek první světové války.Ve starém Rakousku se k sobě soupeři chovali ještě kavalírsky,,v novinách nebo v parlamentu se sice osočovali,ale pak seděli po svých ciceronských tirádách titíž poslanci seděli pak pospolu u piva a kávy a tykali si.
Dokonce když se Lueger,vůdce antisemitské strany stal starostou města,nezměnilo se v soukromém styku ani nejmenší a já osobně musím vyznat,že jsem jako Žid nepocítil ani e škole,ani na univerzitě,ani v literatuře tu nejmenší překážku nebo pohrdání.Z novin ještě na člověka nečišela nenávist jedné země k druhé,jednoho národa k druhému,neoddělovala člověka od člověka a národ od národa,onen pocit státnosti a masovosti nebyl ještě ve veřejném životě tak odporně silný jako dnes,svoboda v soukromém konání a tolerance se považovaly za samozřejmost dnes už sotva představitelnou,na snášenlivost se nenahlíželo jako na změkčilost a slabost,nýbrž byla chválena jako síla etická.
Nebot století,v němž jsem se narodil a byl vychován,nebylo stoletím vášní.Byl to spořádaný svět,s jasným rozvrstvením a mírnými přechody,svět bez kvaltování.Rytmus nových rychlostí se ještě nepřenesl z auta,telefonu,radia,letadla na člověka,čas a věk měly jiný rozměr.Žilo se pohodlněji,a když se pokouším vyvolat si v představách postavy dospělých,kteří mě obklopovali v dětství,vybavuje se mi jak mnozí z nich byli předčasně obtloustlí.Můj otec,můj strýc,prodavači v obchodech,filharmonikové u svých pultů,ti všichni byli ve svých čtyřiceti letech korpulentní,důstojní pánové.
Chodili pomalu,mluvili odměřeně a při rozhovoru si hladili své pěstěné,často už prošedivělé plnovousy.Ale šedivé vlasy byly jen dalším znakem důstojnosti a usedlý muž se vědomě vyhýbal mladistvým gestům a veselosti jako něčemu nevhodnému.Ani z doby raného dětství,kdy mému otci nebylo ještě ani čtyřicet let,si nemohu vybavit,že bych ho viděl vyběhnout nebo seběhnout schody nebo cokoli dělat ve zjevném spěchu.
Spěch se považován nejen za neslušný,ale ve skutečnosti byl i zbytečný,nebot v tomto stabilizovaném měšťáckém světě s jeho nesčetnými malými pojistkami a zadními vrátky se nikdy nic nestalo náhle,případné katastrofy se odehrávaly venku,na periferii světa a dobře izolovanou stěnou zajištěného života pronikly.Burská válka,Rusko-Japonská válka,ba ani balkánská nezasáhly do existence mých rodičů ani v nejmenším.
V novinách přehlíželi všechny zprávy s bojišť právě tak lhostejně jako sportovní rubriku.A vskutku co jim bylo po tom,co se dělo mimo Rakousko,co to změnilo na jejich životě.V jejich Rakousku v oné klidné epoše žádné nenadále zničení hodnot,žádné státní převraty neexistovaly.
Jestliže jednou papíry na burze klesly o čtyři nebo pět procent,už se to nazývalo krachem a s vráskami na čele se mluvilo o katastrofě.Více ze zvyklostí než ze skutečného přesvědčení se naříkalo na vysoké daně,které ve srovnání s oněmi po válce de fakto znamenaly jen jakési malé spropitné pro stát.

úterý 7. července 2009

Svadba arcivévody Otto Habsburského a princezny Reginy von Sachsen-Meiningen

videoTěsně po druhé světové válce arcivévoda Otto nestál nečině,když byli v pohybu miliony lidí,z důvodů příslušnosti k určitému národu.Často navštěvoval utečenecké tábory v Německu.Při jedné návštěvě takového národa se seznámil se svoji budoucí ženou,princeznou Reginou von Sachsen-Meiningen,která tam pracovala jako zdravotní sestra.Padli si hned do oka a svatba na sebe nenechala dlouho čekat,snoubenci si řekli své ano 10.května 1951 v kostele-Des Cordeliers-v Nancy ve Francii.I když uplynulo již několik desetiletí od zániku Rakouska-Uherska,stal se tento akt skutečnou demonstrací sounáležitosti mnoha lidí ze zemí bývalé monarchie.Při mši asistovalo tehdy čtyřicet kněží z Rakouska i s Uher.Mši vedl monsignor Lalier a zazněla zde Rakousko-Uherská hymna,nás může potěšit,že zde zazněl i Svatováclavský chorál.Mladomanželé nejdříve žili v Clairfontaine ve Francii a po třech letech se přestěhovali do Bavorska do městečka Pocking am Starnberg See,kde mají domov dodnes.Je příznačné že jejich dům se jmenuje Villa Austria,jako vzpomínku na ztracenou vlast.Z jejich manželství vzešlo sedm dětí,nejdříve se za sebou narodilo pět dcer,první přišla na svět 30.5.1953 Andrea,příští rok 13.9.1954 se narodili dvojčata Monika a Michaela,poté 4.10.1956 Gabriela a jako poslední dcera se narodila 5.10.1958 Walburga.11.1.1961 se konečně narodil jejich první syn a Ottův následník Karel a 16.12. 1964 přišel na svět poslední potomek,Pavel Jiří.

pondělí 6. července 2009

čtvrtek 2. července 2009

Eliška Rejčka

Žiji nedaleko Brna a tak mi nedalo,abych se nezmínil o jedné z nejkrásnějších a nejoblíbenějších ženských postav spojených z Brnem.Ano,mluvím zde o Elišce Rejčce.Dosud v Brně kolují příběhy a pověsti o krásné královně vdově,které kolovala žilách modrá krev polských a švédských panovníků.Zažila ve svém životě mnoho štastných i smutných okamžiků.Vždyt která žena se stala hned dvakrát českou královnou,aby zanedlouho se stala královskou vdovou,která přežila i svoji životní lásku,aby vedle ní spočinula až na místě svého posledního odpočinku.Měla ale to štěstí,které mnoho žen té doby nemělo,byla bohatá a samostatná,byla nevýslovně krásná,chytrá a vlivná.Podle kronik se Eliška narodila koncem léta,1.září 1288,jako dcera knížete velkopolského Přemysla II Piastovského a švédské princezně Richenze.Dostala jméno po své matce,později v Čechách si její jméno poupravili na Rejčku,protože měli potíže vyslovovat její skutečné jméno.Neměla lehké dětství,v sedmi letech přišla o otce,který byl zavražděn,její matka zemřela již dříve,takže se stala sirotkem.Jak už to v těch dobách bývalo zvykem,ještě za života jejího otce ji zasnoubili s malým Otou Braniborským,jehož otec nebyl nikdo jiný než Ota V.-zlého správce Čech po smrti Přemysla Otakara II.Se svadby sešlo protože Otík onemocněl a zemřel.Brzy na to projevil o mladičkou Elišku zájem Václav II,čerstvý vdovec po smrti své první ženy Guty Habsburské.Strojila se slavná svadba,tehdy 28 letý si bere 12-ti letou Elišku zároveň ji nechá korunovat na českou a polskou královnu.Jejich štěstí však netrvá dlouho,v roce 1305 naplno propuká u Václa tuberkulóza,ještě se dočká porodu své dcery Anežky 15.června 1305 a o šest dní později umírá.Rok na to je zavražděn v Olomouci její nevlastní syn Václav III a hlavní větev Přemyslovců vymírá po meči.Do jejího života vstupuje Rudolf,syn římsko německého krále Albrechta Habsburského.Albrecht uděluje svému synovi Čechy v léno a přidává k tomu mladou Elišku jako jeho nastávající manželku.Svadba se koná 16.října 1306 v kostele sv. Víta v Praze.Ani ne po roce 4.července 1307 je její druhý manžel na pravdě boží,bylo mu 26 let a nyní již dvojnásobné vdově 19 let.Rudolf jí ještě těsně před smrti nechává zapsat druhý plat,první už dostala od Václava II,20000 hřiven stříbra.Eliška obdrží řadu lenních měst,Hradec,který se po ní začal nazývat Králové,Vysoké Mýto,Chrudim a další.
Eliška se usídlila v Hradci Králové a brzy zde zakládá chrám sv.Ducha.Mladá,krásná a ještě velmi bohatá vdova přitahovala nápadníky ze všech stran,vždyť který z nich by netoužil po jejín věnu.Tím štastným se stal jeden z předních šlechticů,pán Jindřich s Lipé.Je těžké ověřit si kdy ho Eliška poprvé spatřila.Podle jedné verze to bylo v roce 1303, při jednom se slavných rytířských turnajů pořádaných tehdy na Pražském hradě,když neštastně při něm zabil braniborského šlechtice Hermana z Barby,a musel kvůli tomu opustit královský dvůr.Jiná verze je,že se s Jindřichem seznámila díky Janu Lucemburskému.Když víme jakou slabost měl pro Elišku Jan Lucemburský,můžeme se ptát který z nich byl jejím prvním milencem.Je rok 1313 a v toskánské Buonconventě nenadále umírá Janův otec,římský císař Jindřich VII,Jan v něm ztrácí svou oporu,čeští pánové chtějí aby vrchní správce země byl opět Čech.Jan souhlasí a správcem se stává Jindřich s Lipé.Jan má ted totiž úplně jiné zájmy,pomýšlí na císařskou korunu.Jindřich z Lipé je ted vlastně nekorunovaným králem země,přes něho proudí do státní pokladny veškeré stříbro z Kutné Hory a sám vlastní stříbrné doly u Německého Brodu.Je velmi bohatý a vyjímečně okouzlující muž.Má úspěch u žen a nakonec uspěje i u Elišky.Jindřich je ale opatrný a do snatku se nežene,pamětliv toho jak dopadl Záviš s Falkenštejna.Svůj vztah k Elišce však dává okatě najevo,ale podle všeho je brzy stmelila vzájemná láska,pro níž se pán z Lipé později vzdá všeho a odstěhuje se k Elišce do Brna.Ale to bych to vzal moc rychle.Takže popořadě,král Jan v boji o císařskou korunu neuspěl,ale nebyl by to král diplomat aby na něm nezískal,Ludvík mu za to,že v pravou chvíli vzdal svou kandidaturu,zaplatit všechny jeho náklady,dále se mu zavázal pomáhat mu proti nepřátelům a připsal mu řadu lén a výhod.Ján poté rozpouští svou rytířskou radu a vrchní zemskou správu předává Jindřichovi z Lipé a na Moravě panu Ješkovi z Vartenberka.Jindřich dostal za úkol zpacifikovat Matouše Čáka který už několikrát napadl Moravu ze Slovenska.S námahou se mu to podařilo.Přesto,že bez Jindřichovi odvahy by toto tažení dopadlo špatně,upadá pomalu v královu nemilost.Mnohým královým našeptávačům vadí jeho bohatství a také jeho vztah k Elišce mu přitíží.Zvláště proto že obě Elišky se nemají v lásce.Takže nakonec se nechá Jan zpracovat a nechá Jindřicha uvěznit za velezradu.Jindřich je uvězněn na hradě Týřov,kam ho osobně dopraví pan Vilém Zajíc z Valdeka a za tento splněný úkol dostane úřad královského podkomořího.Proti králi se však za tento čin zdvihl v zemi krvavý odpor,proti králi povstala i královnina věnná města.Mohlo to dopadnout špatně,kdyby pan Zajíc splnil další králův rozkaz,totiž useknout Jindřichovi hlavu.To však odmítl,protože se prý svému vězni při zatýkání zaručil čestným slovem a rytířská čest byla v té době vším.I tak král dobyl celkem lehce věnná města královny vdovy a setkal se s ní v Brně,její půvab ho však tak oslnil že jí dokonce ve svém poblouznění věnoval jeden z královských domů,Přemyslovna si tehdy doslova musela rvát vlasy.S postupem času za pomoci přímluvců a také díky půvabu Elišky je Jindřich z Lipé 17.dubna 1316 propuštěn,usmíří se s králem a svými protivníky a ujíždí za svou láskou stále ještě krásnou Eliškou Rejčkou do Brna.Král se dále nevěnuje zemi a když už je déle než rok zase pryč,propuká v Čechách opět povstání a v jeho čele kdo jiný než Jindřich z Lipé,tentokrát je to opravdu vážné,i královna Eliška Přemyslovna se svým synkem Václavem prchá do Německa a Jindřich dokonce jedná s rakouským vévodou o Janově sesazení s trůnu,tohoto se Jan zalekl a požádá o smír a tak si zachrání korunu.Že by se ale konečně začal starat o zemi,tak to ne,dokonce v dubnu 1318 nabídl tajně Ludvíku Bavorovi české království výměnou za palatinát porýnský.Moc nescházelo a byli by jsme dnes Bavorsko,kdyby se o tomto jednání nedověděla Eliška Přemyslovna a nezačala řádit jak tajfun,Jan toho musel nechat.Se zemi to šlo dál od desíti k pěti,země pustla,objevoval se hladomor,dokonce se mezi lidem rozšířil i kanibalismus,česká země nikdy nebyla v tak strašné bídě a nouzi.Jan mezitím vězní svojí manželku za to že ho chce údajně svrhnout a nahradit svým nejstarším synem Václavem.Jan se mezi tím baví v Brně,kde je přítomná i momentálně vítězná královna vdova Eliška.V té době už zvolna stárnoucí Jindřich z Lipé opouští roli prvního šlechtice v zemi a svůj hrad Lipnici a přestěhoval se už nastálo za svou láskou Eliškou a přijal už pouze úřad moravského zemského hejtmana.Eliška tehdy bydlí v domě na Rybím trhu,v tom domě který dostala od Jana.Eliška v Brně postaví svůj chrám a klášter.Eliška Rejčka si Jindřichem z Lipé nakonec vybudují rezidenci,který prý přepychem předčí královský palác na Hradčanech a deset let spolu žijí na psí knížku.26.srpna 1329 pan Jindřich zemřel.Eliška po něm velmi truchlí a když ve svém klášteře 18.října 1335 v pouhých 47 letech umírá,je podle své poslední vůle pochována po boku svého milovaného Jindřicha z Lipé,jehož ostatky už dříve uložila do hrobky před hlavní oltář brněnského chrámu Nanebevzetí Panny Marie.A leží tu po boku dodnes.