sobota 29. listopadu 2008

Kateřina Zaháňská a Gustav Moritz Armfelt







Kdo byl Gustav Moritz Armfelt? Byl to finský baron narozený 1. dubna 1757, proslavený v švédsko-ruské válce. Byl vyznamenán řády, získal hodnost generála a stal se oblíbencem a přítelem švédského krále Gustava III. Po přesunu Finska do ruské sféry v důsledku napoleonských válek vstoupil do služeb ruského cara Alexandra I. a zasloužil se o přiznání vnitřní samosprávy Finsku. Byl jmenován guvernérem Finska a je považován za zakladatele Helsinek. Z jeho iniciativy bylo v roce 1812 přesunuto hlavní město z Turku do Helsinek a v roce 1827 sem přesunuta i univerzita.
Ale vraťme se do roku 1792. Tehdy na maškarním plese ve Stockholmu byl spáchán atentát na švédského krále. Ten po několika dnech 29. března 1792 svému zranění podlehl. Ještě si zavolal k úmrtnímu loži generála Armfelta, jmenoval ho členem regentské rady, ustanovené pro králova nezletilého syna a následníka trůnu, a povýšil Armfelta na místodržitele města Stockholmu. Taková pocta byla trnem v oku královu bratru Karlu vévodovi södermanlandskému. Ten se snažil vliv generála co nejvíce oslabit, a proto ho pověřil funkcí vyslance v Neapoli.
Ovšem i tam mu na příkaz Stockholmu usilovali o život. Ponížený generál chystal odvetu, a když byly jeho plány odhaleny, byl ve Švédsku odsouzen k trestu smrti. Armfelt z Itálie uprchl a zdržoval se několik let v Německu a v Rakousku.
Do vlasti se zatím nemohl vrátit. Ve Švédsku, kde měl několik statků a mnoho příbuzných, zanechal manželku a čtyři syny. Jeho žena Hedvika pocházela ze zámožného rodu De la Gardie.
Léto 1798 trávil generál v Karlových Varech. Pro svou eleganci, pohlednou tvář, pronikavé oči, kučeravé vlasy a vysokou štíhlou postavu se stal přitažlivým pro mnoho žen. Uměl jim naslouchat, ale když mluvil sám, naslouchaly ony jeho zvučnému hlasu a zajímavým tématům a názorům.
V té době dlela v Karlových Varech také vévodkyně Dorothea Kuronská, která žila již pátý rok odloučena od svého o 37 let staršího muže Petra Birona, vévody Kuronského, Zaháňského a pána náchodského panství. Byla jednou z nejatraktivnějších a nejlíbeznějších žen a Armfelt měl oči jen pro ni. Denně přijížděl s dvěma koňmi před její hotel U pomerančovníku, vyzdvihl vévodkyni do sedla a pak spolu odjížděli za město do přírody.
Dorothea si generála oblíbila a vystřídala jím svého současného milence, polského hraběte Alexandra Batowského. Ale i vzplanutí k Armfeltovi trvalo u Dorothey jen krátce. Urychlilo to 13. ledna 1800 úmrtí jejího muže Petra, který zemřel v Jelenově nedaleko Náchoda. Přijela se s ním rozloučit a převzala od něj do péče své tři starší dcery, Kateřinu, Paulinu a Johanu. S hrabětem Batowským měla ještě šestiletou dcerku Dorotheu.
Smuteční rok trávila vévodkyně se svými čtyřmi dcerami a s generálem Armfeltem v Praze v paláci na Malé Straně. Nacházel se v Karmelitské ulici blízko Malostranského náměstí. Palác koupil Petr krátce před svou smrtí od hraběte Černína a dnes jev tomto domě umístěno ministerstvo školství. Kuronský palác, jak ho tehdy Pražané začali nazývat, se stal svědkem dalších nezanedbatelných událostí.
Generál Armfelt, když ztratil lásku vévodkyně, zamiloval se do její nejstarší dcery Kateřiny, právě povýšené na vévodkyni Zaháňskou. Devatenáctiletá princezna, obletována pro svou krásu a bohatství četnými nápadníky, jeho city opětovala. A právě v dubnu, když se v Kuronském paláci na Malé Straně vdávala její o rok mladší sestra Paulina s knížetem von Hohenzollern-Hechingen, otěhotněla Kateřina se svým o 24 let starším milencem. Vlastnoruční podpis Armfelta lze číst na svatební smlouvě z 24. dubna 1800, stvrzené na faře protilehlého kostela Panny Marie Vítězné (dnes U Pražského Jezulátka). Smlouva je uložena v Zemském archivu. V rodinném archivu u Armfeltových potomků ve Finsku jsou uchovány dopisy, které psal Armfelt denně z Prahy své manželce a synům.
V květnu došel vévodkyni Kuronské dopis, že by se s ní a s její dcerou Kateřinou rád setkal následník pruského trůnu Ludvík Ferdinad. Vévodkyni bylo jasné, že se hlásí další uchazeč o ruku její dcery. K setkání došlo v květnu 1800 v Lipsku. Vévodkyni a Kateřinu doprovázela malá Dorinka a generál Armfelt. Měl zřejmě osobní zájem, aby se princezna co nejrychleji vdala. Není známo, jestli v té době již věděl, až jak daleko ve své milostné avantýře zašel.
Oba mladí lidé v sobě našli zalíbení. Princ byl o devět let starší než Kateřina, byl vynikajícím klavíristou a hudebním skladatelem, skvělým vojenským teoretikem a o Kateřině psal své matce nadšené dopisy. Bohužel z Berlína přišla spěšná depeše od krále, aby se princ co nejrychleji vrátil a upustil od svých svatebních záměrů.
Kateřinu rozhodnutí krále ranilo do hloubi duše. Z trucu se rozhodla obratem se provdat a již 29. června 1800 si bere na radu Armfelta jeho přítele, francouzského emigranta a zchudlého knížete Luise Rohana. Také na této svatební smlouvě je jméno svědka Gustava Moritze Armfelta. Kateřina spěchala se svatbou i z jiného důvodu. V té době jí již bylo zřejmé, že bude matkou.
Její dítě se narodilo tajně 13. ledna 1801 v Hamburku. Kateřina sem odjela již v prosinci, údajně navštívit svou nevlastní sestru Henrietu. Doprovázel ji generál Armfelt. Porod musel zůstat utajen. Narozená dcera dostala jméno Gustava. Říkali jí Vava. Porod byl pro matku bohužel nešťastný. Nezkušená porodní bába si počínala tak nešikovně, že poškodila matku na místě nejcitlivějším. Už nikdy se jí nemělo narodit dítě. Když se vrátila bledá a pohublá po prodělaných útrapách do Zaháně, byla rozšířena zpráva, že při kočárové nehodě utrpěla úraz a potratila. Také v matčině deníku je u data 13. ledna 1801 napsáno: „Dnes měla Vilemína potrat.“
Armfelt požádal manželku svého bratrance Frederika Armfelta, aby se ujala výchovy Gustavy. Ta přijela i se svou dvouletou dcerkou Minou do Zaháně a převzala Vavu do své péče.
Vava byla zapsána do křestního registru ve finském městě Åbo jako dcera Frederika Armfelta a jeho ženy narozená 13. července 1800. Kateřina zde figuruje jen jako kmotra, aby si zachovala alespoň nějaké právo na dítě. Bohužel z mladistvé nerozvážnosti se dítěte vzdala a celý život toho hořce litovala.
V Zaháni setrvala nová matka s dětmi do konce roku 1802. Zde v říjnu 1801 napsal Armfelt spolu s Kateřinou dceři dopis, který se měl otevřít, až bude Vavě 15 let. Teprve tehdy se jí měly vyjevit skutečné okolnosti jejího narození.
Dopis, uchovávaný u potomků Vavy, zní:
„Adelaido Gustavo Aspasio, když už Tě stihlo neštěstí ztratit otce a matku dříve, než Ti bude zveřejněno tajemství Tvého zrození, tak věz, něžně milované dítě, že jsi plod nejvroucnější lásky, která spojuje srdce podepsaných. Ti se starali o Tvé blaho, a i když jim nebylo dopřáno, aby tvou výchovu řídili sami a podle svého přání, bude Tě jejich požehnání v Tvém životě chránit. Oba podepisujeme toto psaní vlastnoručně, pečetíme je a naše úzce svázaná srdce zůstanou věčným důkazem naší lásky k Tobě.
Adelaido Gustavo Aspasi, narodila ses 13. ledna 1801 ve čtyři hodiny odpoledne v Hamburku. Ti lidé, za jejichž dceru jsi považována, Tě adoptovali z vděčnosti k Tvému skutečnému otci, jako jejich dcera jsi pod 13. červencem 1800 (sic!) zapsána do matriky křtů v Åbo.
(Podpisy) Gustav baron dArmfelt a Kateřina Frederika Vilemína Benigna, princezna Kuronská, vévodkyně Zaháňská.“
Rok 1800 byl pro Armfelta rokem příznivým. Po nástupu nového švédského krále byl zproštěn viny a jmenován vyslancem ve Vídni. Tehdy si dal od pražského rytce Antonína Guillemarda razit pamětní medaili se svým portrétem, datem narození a latinským nápisem „Skví se neposkvrněnými ctnostmi“.
Asi v té době napsal svému příteli o Kateřině:
„Má některé velké a ušlechtilé ctnosti, ale vedle toho i nectnosti, které jsem sám dobře poznal. Avšak je to ještě dítě a jako takové pro mne znamenala vždy více než milenku. Nejsem tak slepý, abych neviděl příliš velký věkový rozdíl mezi námi, nebo to, že mladý muž může spíše uspokojit potřeby její duše než já, starý a plný zármutku. Pro mne bude lépe, když ji už nikdy neuvidím.“
V Zaháni byla Vava pokřtěna a malíř Jean Babtist Greuze zde maloval její dětský portrét. Je na něm rozkošná Vava s otcovýma jiskrnýma očima a v pozadí její o dva roky starší adoptivní sestra Mina.
V roce 1802 se vracel Armfelt a jeho příbuzná Ulrika s dcerou a převzatou Gustavou domů do Finska. Když se Armfeltova manželka dověděla o Vavě celou pravdu, vzala si děvčátko k sobě a vychovávala je s láskou spolu se svými čtyřmi syny. V roce 1812 otec Vavu oficiálně adoptoval. Toho roku byl i on povýšen do hraběcího stavu. Vava byla do hraběcího stavu přijata až po otcově smrti 17. září 1818.
Gustav Moritz Armfelt zemřel 18. srpna 1814 v Petrohradě. Krátce před smrtí ho navštívil car Alexandr I., aby s ním pohovořil o budoucnosti Finska, ale i o navrácení Vavy Kateřině. Kateřina všemi silami usilovala získat dceru zpět. Clemens Metternich slíbil, že chce Vavu adoptovat. Kateřina posílala celá léta peníze na výchovu dcery. Když však poznala, že další dítě jí bylo v životě odepřeno, ač byla třikrát řádně provdána, toužila po Vavě. „Jen tak budu moci jednou klidně zemřít,“ píše Metternichovi.
Vava však rozhodla o svém osudu sama, když se dověděla plnou pravdu o svém zrození. Zůstane u té matky, která ji vychovala, kterou jako matku zná a která ji miluje.
Otci vystrojili v Petrohradu státní pohřeb. Jeho tělo bylo převezeno do města Halliko ve Finsku a zde slavnostně pohřbeno do rodinné hrobky, kterou si sám dal vybudovat v místním kostele.
Vava se údajně setkala jednou ve Vídni se svou pokrevní matkou Kateřinou. Ovšem bylo to setkání dvou cizích žen.
V roce 1825 se Vava, která vyrostla ve velmi krásnou ženu, provdala za svého bratrance hraběte Magnuse Reinholda Armfelta. K svatbě dostali dům v Halliku, kde bydlí její potomci dodnes. Z tohoto manželství se jí narodily čtyři děti, tři chlapci a jedna dcera. Páté dítě, chlapec, v roce zemřelo. Kateřině Zaháňské tedy vyrůstali ve Finsku čtyři vnoučci. Bohužel o jejich úsměvy a laskavé pomazlení byla ochuzena.
První muž Vavy zemřel v roce 1845 ve Strassburgu.
Vava se provdala podruhé za guvernéra provincie Kuopio. Byl jím o 14 let mladší Johann August von Essen. Toto manželství zůstalo bezdětné. Žili na sídle Rauhalina v obci St. Karins. Zde jsou spolu pohřbeni na hřbitově v hrobu poblíž kostela. Vava zemřela 19. května 1991 ve věku osmdesáti let.
Tak skončil příběh generála Gustava Moritze Armfelta, který se zapsal do dějin Finska, ale zanechal své stopy i v naší zemi. Ke konci života ještě napsal:
„Znal jsem mnoho žen a některé jsem miloval. Ale ještě dnes mě naplňuje pýchou, že jsem měl, i když bohužel jen krátce, srdce vévodkyně Kuronské a její dcery, vévodkyně Zaháňské. Odvrácení jedné mě vehnalo do náruče té druhé. Nevím, která z nich mi způsobila větší bolest. Ale byl bych ještě dnes ochoten položit svůj život za obě.“
Podrobnosti jsou uvedeny v autorčině knize Kateřina Zaháňská
Zdroj Helena Sobková, 2. dubna 2008

Marie Antoinette- třetí část





V roce 1761, kdy princezně Antonii bylo teprve šest let a Ludviku Augustovi,budoucímu Ludviku XVI., teprve sedm, byla v Paříži podepsaná smlouva, která zahájila řadu jednaní ústicich roku 1766 v dohodu. O její zprostředkováni se velkou měrou zasloužil vévoda de Choiseul, jeden z ministrů Ludvika XV. Marie Terezie nebyla nevděčna a pocit vděčnosti vůči Choiseulovi dokázala vnuknout i své dceři.Ve čtyřech letech, dlouho před svým uvedením na versailleský dvůr, zahájila princezna Antonie svou uměleckou dráhu vystoupením v rodinné revui. Zazpívala
několik písni, zatímco Josef hrál na violoncello, Ferdinand na buben a Marie Anna s Marii Kristínou na piano. Co bylo důvodem všeho toho rámusu? Císařovna zorganizovala představeni na počest svého manžela Františka Lotrinského.Mezi předky Františka Lotrinského patřil král Rene, který si v 15. století v Provenci vysloužil přízvisko „Dobry“. Pravě po krali Renem zdědil František i jeho dcera svou vrozenou dobrotu. Nevěděli, co je zlo. Františkovou vášni byla hudba, tanec, slavnosti a jízda na koni. Marie Antoinetta otcovy záliby zcela sdílela. V těžkých chvílích svého života dokázala byt skutečně dcerou Marie Terezie. V každodenním životě byla jenom
dcerou Františka Lotrinského. Stejně jako on se stranila vážných věci a zaměstnávaly ji pouze koncerty, taneční zábavy, slavnosti a projížďky na koni…Zda se, že František Lotrinsky měl k Marii Antoinettě zvláštni náklonnost. Když v srpnu 1765 odjížděl na svatbu syna Leopolda, velkovévody toskánského, objímal svou devátou dceru déle a něžněji než ostatní. Několik dnů po tomto dojemném loučení,18. srpna, Františka ranila mrtvice. Marie Terezie se potom rozdělila o moc se svým nejstarším synem, který se stal císařem jako Josef II. Zesnuly po sobě jako útěchu
zanechal „Ponaučeni mým dětem pro život duchovní i světsky“, v něž mohla princezna Antonie mimo jiné číst:„Nejsme na tomto světě jenom proto, abychom se bavili, a Bůh nám dal všechna ta rozptyleni pouze pro zotaveni ducha.(…)Dale považuji za důležité vám naléhavě doporučit, abyste se vždy vyhýbali zahálce. Jinou i choulostivou záležtosti je společnost,s niž se stýkáme. Protože často pravě ona nás proti naši vůli zavleče do různých nepříjemnosti, do nichž bychom se jinak nezapletli(…). Doporučuji vám, abyste každoročně věnovali dva dny přípravě na smrt, jako byste si byli jisti, ž jsou to poslední dva dny vašeho života(…).“Kdyby se byla řídila těmito radami, mohlo to změnit její osud. Mohli bychom psát životopis Marie Antoinetty plny „kdyby“… Co si však mohlo sotva desetileté ditě zapamatovat z onoho „Ponaučeni“, které kázalo šetrnost, odpor k hazardním hrám a k protekci, štědrost…? Marie-Antoinetta milovala utraceni, hry, protežováni, jež si pletla se štědrosti. Rada až marnotratně rozdávala. Když se jednoho zimního večera doslechla o bídě panující v některých vídeňskych čtvrtích, odevzdala své matce krabičku s padesáti dukáty. „tady je padesát dukátů“ povídá, „je to všechno, co mám.Dovolte, aby byly rozdány tě ubožákům.“Marie Antoinetta už věděla, že je třeba davat, a že i kdyby rozdala všechno, nikdy to nebude dost! Byla ochotna pomoci svým bližním nejen hmotnými dary, ale i jiným,jemnějším způsobem – slovy a gesty. Doklada to její setkání s Mozartem.Mozart, který byl roku 1763 coby zázračné dítě pozván na vídeňsky dvůr, uklouzl na parketách. Všichni vyprskli smíchy a začali si ho dobírat. Jediná Marie Antoinetta,tehdy sedmiletá, přispěchala a pomohla malému muzikantovi vstát. „Jste hodna, chci ses vámi oženit,“ řekl prý Mozart.Sňatek Marie Antoinetty s Mozartem – další Křehké „kdyby“, a zdaleka ne Poslední, o něž by se dalo snít a vytvořit tak uplně jiny příběh… Zapamatujme si však z tohoto prohlašení jen to nejdůležtější –jste hodná.

pátek 28. listopadu 2008

Marie Antoinette- druhá část




Císařovna neztrácela čas malichernostmi. Život na videňskem dvoře byl velice prosty. Na etiketu se zde nedbalo. Goethe přirovnává císařskou rodinu k rodině zámožných německých měšťanů. Jako ustaraná měšťanka vstávala Marie Terezie v letě ve čtyři hodiny ráno, v zimě v šest hodin. Pracovala bez ustaní. Ulehala pokaždé přesně v deset hodin večer. V tak přisném dennim rozvrhu neměly děti misto a šly z rukou kojných do rukou vychovatelek. Čas od času si Marie Terezie vzpomněla, že má syny a dcery. Svolala si je, přezkoušela a podle toho, jak odpovidali, je pohladila nebo pokárala.Vůči Marii Terezii zůstala Marie Antoinetta ustrašenou malou holčičkou. Strach, ž se znelibi své matce-bohyni, ji neopustil ani pote co se stala královnou Francie.I jako dospěla žena tak zůstala uvnitř stále dítětem.Stejně jako její matka obávala se i Marie Antoinetta nudy. Je zajimavé sledovat, kam až ji tyto obavy nakonec zavedly.Jako jedna z mala dokázala byt Marie Terezie alespoň zdánlivě netečná k předčasně rozvinutým půvabům malé arcivévodkyně. Neplatily na ni roztomile úsměvy, pohledy a slůvka, kterými její dcera rozesmávala své vychovatelky a nutila je tak ke shovívavosti. Marie Terezie si byla dobře vědoma nedostatků své devaté dcery. Viděla,že je potměšila, dovede klamat a co je nejhoršího, je lina. Ona, která byla do práce jako kat, přivedla na svět line dítě. Jak jen princezna Antonie mohla, utikala ze studovny do schonbrunskeho parku za sestrami, za kamarádkami Louisou a Šarlotou Hessenskými a za jejich psiky, rezavými mopsliky. Na druhou stranu ovšem ze všech dcer rakouské cisařovny nejlépe a nejpřirozeněji ovládala umění líbit se, tak důležité pro život, respektive přežiti na dvoře ve Versailles.Učinit ze své nejmladší dcery francouzskou královnu bylo nejkrasnějšim snem a největším plánem Marie Terezie. Nelitovala žádného úsilí, aby jej dovedla do zdárneho konce. Sňatek měl ukončit dvě století trvající nepřatelstvi mezi oběma zeměmi. Diky tomuto spojeni na sebe francouzská a rakouská vládnoucí dynastie měly přestat pohlížet jako dědiční nepřátele. Tento postoj bylo na čase změnit. Bylo zapotřebi, aby se Francie a Rakousko spojily proti společným nepřátelům – Anglii a Prusku.

čtvrtek 27. listopadu 2008

Princezna Dagmar

Takhle jela princezna Dagmar na svou svatbu





Příběh, který vám budeme vyprávět, by mohl být pohádkový, vždyť v něm vystupují princezny, králové i carevny. K pohádce má ale daleko, protože to je příběh, který napsal sám život – tragické osudy korunovaných hlav, intriky a pohnuté osudy jedné velké země. Za princeznou Dagmar, respektive carevnou Marií Fjodorovnou, se vypravíme do dánského Roskilde.
Historická katedrála v přímořském Roskilde zažila za osm set let své historie už ledacos. Ostatně za tu dobu zaujala v Dánsku zcela výjimečné místo. Je tu totiž pochováno 38 dánských panovníků a členů královské rodiny. Proto sem váží ročně cestu na 150 tisíc návštěvníků a v posledních letech se jejich zájem ještě zvýšil. Královský dvůr totiž v roce 2004 povolil otevřít pro veřejnost jednu mimořádnou hrobku – hrobku princezny Dagmar, tedy vlastně carevny Marie Fjodorovny.
Lidé se sem přicházeli s oblíbenou princeznou rozloučit. Už v roce 2001 požádal jeden z příbuzných bývalé carské rodiny, Nikolaj Romanov, dánskou královnu Margaretu, aby povolila převoz princezniných ostatků. Marie Fjodorovna se do Dánska vrátila po strastiplném útěku před bolševickou hrůzovládou, která ji připravila o dvě děti – Michaila a Nikolaje, kterého známe jako cara Mikuláše II. Do rodného Dánska přijela přes Británii v roce 1919 a o devět let později ve své rodné vlasti také zemřela. Panovnický dvůr jí, v duchu její víry, uspořádal ortodoxní pohřeb v Roskilde. Dánové ji dodnes znají jako Dagmar Dánskou, ale pozor, neplést s královnou Dagmar, která pocházela z Čech a jejímž manželem byl král Valdemar I.
Dánská princezna přestoupila na pravoslaví krátce před svatbou s carevičem Alexandrem, který po atentátu na Alexandra II. nastoupil na ruský trůn jako car Alexandr III. Marie Fjodorovna se podle dobových svědectví stala nejelegantnější dámou ruského dvora. Přesto se ani v Rusku dánské princezně nedařilo. Dagmar se totiž narodila ve zchudlé šlechtické rodině a dětství prožila na zámku v Glucksburgu. Její otec se řízením osudu stal králem Christianem IX., a to jen proto, že skandály proslulý král Frederick VII. zemřel bezdětný a Dagmařina otce určil svým následníkem.
Nová královská rodina se rychle prosadila v celé Evropě, ze zchudlých dětí se stali panovníci v Dánsku, Norsku a Řecku. Princezna Dagmar vedle svých státnických povinností byla také oddanou matkou, porodila celkem pět dětí. Prvorozený Alexandr zemřel jako dítě, Georgij v necelých třiceti letech na tuberkulózu. Přežila pouze nejmladší Olga. Marie Fjodorovna se se smrtí svých blízkých za bolševické revoluce nikdy nesmířila, až do konce života věřila, že se jim podařilo přežít. Ostatně pověsti o zázračném útěku jejího vnuka a následníka trůnu Romanovců kolují v Rusku dodnes. Také proto považují příbuzní carské rodiny za správné, aby ostatky Marie Fjodorovny byly převezeny do Petrohradu, kde byly uloženy vedle obou carů – jejího manžela Alexandra a syna Mikuláše. Stalo se tak v den 140. výročí svatby dánské princezny Dagmar s ruským carevičem. Zdroj David Šťáhlavský, www.rozhlas.cz,

Obrazy Marie Fjodorovny





Marie Fjodorovna manželka cara Alexandra III a matka posledního imperátora Ruska Mikuláše II měla velké nadání pro malířství,našel jsem pár jejích prací.Pokud by se nestala carevnou jistě by s ní byla velká umělkyně.

Marie Antoinette- první část




Marie Antoinetta, dcera Františka Lotrinskeho a Marie Terezie Habsburske, se narodila ve Vidni 2. listopadu 1755, tedy na svatek zemřelych. Zvony, ktere vitaly jeji narozeni, neměly zvonit v den jeji smrti. Tehdy, uprostřed revolučniho šilenstvi ve vrcholnem obdobi teroru, zvony pařižskych kostelů, zasvěcenych už jen kultu Rozumu, mlčely. Nad kolebkou se sklaněli čtyři bratři (dědic trůnu Josef, Leopold, Karel, Ferdinand) a sedm sester (Marie Anna, Marie Kristyna, Marie Alžběta, Marie Amalie, Marie Johana, Marie Josefa, Marie Karolina). Sudičky nebo hvězdy za ně převlečene nadělily novorozeněti ten nejnebezpečnějši dar – svůdnost. Marie Antoinetta, zvykla všechno ziskat jen diky svemu usměvu a půvabům, ktere jednohlasně opěvovali jeji současnici, se proměnila v libivou panenku na hrani. Všichni muži, ať už Ludvik XV. nebo Barnave, Ludvik XVI. či Mirabeau, ji byli uchvaceni a podlehali jejimu kouzlu. „Jak by mohl člověk odolat jeji přitažlivosti, když při jejim narozeni vstoupila Venuše do konjunkce se Sluncem v patem domě, ktery je domem lasky, a tato konjunkce byla navic posilena přitomnosti Luny ve znameni Vah, jemuž vladne planeta Venuše? Jeji astralni obzor však přetina hroziva, obavy vzbuzujici opozice zlověstnych planet Marsu a Saturnu, ktere z ni dělaji hřičku osudu.“Osud předpovězeny nebeskymi tělesy se měl naplnit. Marie Antoinetta přišla na svět, kterym den před tim, 1. listopadu 1755, otřaslo zemětřeseni v Lisabonu, zachycene Voltairem a dalšimi intelektualy te doby. Portugalsky kral a kralovna, kteři přehliželi trosky sveho palace a zkazu hlavniho města, byli kmotry Marie Antoinetty. Šlo o nešťastna shodu okolnosti, předzvěst dalšich trosek a dalši zkazy, ktara měla zasahnout jejich kmotřenku.Marii Antonii Josefu Johanu Habsburksko-Lotrinskou pokřtil 3. listopadu za zvuků Te Deum videňský arcibiskup.Portugalskeho krale a kralovnu při obřadu zastoupoval Josef, starši bratr Marie Antoinetty, a jedna z jejich sester, Marie Anna. Ihned po křtu byla „princezna Antonie“, jak ji od te doby řkali u videňkeho dvora, podle tradice svěřena kojne. Jeji soukojenec Weber později napsal svoje paměti. Kromě Webera a pani Campanove existuje dlouhy seznam lidi z kralovnina okoli, kteří sepsali paměti,jako by chtěi zvěčit vysadu, ktere se jim dostalo setkanim s nezapomenutelnou bytosti.Rakouska cisařovna, česka a uherska kralovna Marie Terezie se v listopadu 1755 pomalu zotavovala po porodu. Ještě ji nebylo ani čtyřicet. Rodila děti jako na běžicim pasu, neunavně a pravidelně. V každem ze svych děti (měla jich šestnact, z nichž šest zemřelo v dětskem věku) viděla Marie Terezie naději na skvěly sňatek, ktery by byl nejen velkolepý, ale předevšim by konečně zajistil mir s obavanymi sousedy.Marie Terezie, ktera nastoupila na trůn v třiadvaceti letech, musela čelit zradam,nepřatelskym koalicim, valkam. Zmobilizovala armadu a koalice rozdrtila. Z tohoto neustaleho boje vyšla Marie Terezie jako vitěz a uhajila svůj ohroženy trůn. Ze všech kralovstvi, jimž vladla a po nichž mnozi tolik dychtili, ztratila pouze Slezsko. Byla si vědoma sveho postaveni jednoho z nejvyznamnějšich živoucich monumentů Evropya zajmům svych mnoha statů obětovala všechno.

neděle 23. listopadu 2008

Poslední den Maxmiliana Habsburského

Maxmilian I Mexický
Jeho manželka Charlotte

Popravčí četa



Popravený Maxmilian I


Bylo to 18.června 1867 když generál Korona,předseda vojenského soudu který soudil císaře Maxmilianá mu zdělil,že je spolu s generály Mejiou a Miramanem odsouzen k smrti.Maxmilian požádal soud aby byl ponechán až do vykonání rozsudků spolu se svými spolubojovníky,což mu bylo povoleno.Nikdo k ním nebyl připuštěn kromě abbého Fischera zpovědníka císařova.Všichni tři spolu dlouze rozmlouvali a zpovídali se dlouho do noci,pak císař požádal o papír a černidlo a napsal dva dopisy,jeden německy své matce arcivévodkyni Žofii,druhý francouzsky své manželce Charlottě a předal je biskupovi aby je doručil.Do listu Charlottě vložil kadeř svých vlasů,které mu odstřihla žena žalářníka.O 4 hodině raní nechal sloužit mši svatou a všichni přijali večeři páně.O 7 hodině začala hrát hudba a kapitán Gonzáles vstoupil do kaple.Odsouzeni byli vedení mezi dvěma řadami vojáků,za nimi nesli indiání tři rakve a tři černé kříže,až došli na hřbitovní navrší Maxmilian vytáhl své hodinky,otevřel je a políbil obrázek své ženy.Poté dal hodinky abbému Fischerovi aby je odevzdal jeho ženě a pokud porozumí aby ji řekl,že poslední pohled patřil její podobizně.Poté se tři řady mužů po pěti postavili na 8 kroků od odsouzených.Maxmilian se objal se spolubojovníky.Biskup ještě požádal císaře o odpuštění a smíření pro Mexiko,načež Maxmilian pronesl že odpoušti všem a poté pronesl k popravčí četě,A la disposicion de usted-jsem připraven.Velitel dal povel a zazněla salva.Těla byla uložena do rakví a ihned pochována.Tak skončil Maxmilian Habsburský,mladší bratr Františka Josefa,který se nechal zlákat císařem Napoleonem III k dobrodružství v Mexiku.

sobota 22. listopadu 2008

Vídenská svatba

Jan Adam Ondřej kníže s Lichtensteina
Je neděle večer,masopustní čas.Do Vídenských ulic už padl soumrak a za okny paláce stojícího takřka na konci Herrengasse.Jen nedaleko místa kde tato vyhlášená promenáda ústí do brány císařského zámku,právě zažehli svíce ke slavnostní hostině.Do jídelny se zvolna scházejí hosté a za družného hovoru usedají k bohatě prostřené tabuli.Z velkých stříbrných talířů voní kachny a holoubátka,nakládane telecí kýty ,koroptví paštiky,polévka z vařených kapounů a zvěřina s oblohou s opékaných hrušek.Na tabuli stojí několik mís se salátem a podnosy s navršenými citrony a pomeranči a uprostřed toho všeho se v mihotavém světle svíček třpytí tři velké pozlacené slánky.Jak vidno hostitel nenechal nic náhodě.Ze svých moravských statků dal do zdejší kuchyně dovézt několik druhů masa a špeku.Avšak nejvybranější kousky nakoupil přímo ve Vídni,tedy stovku mladých slepic a dvě padesátky kohoutů a holoubat.Bažanty a koroptve dodal na vídenský stůl k jeho rozkazu hejtman z Polné a pro jistotu zařídil dodávku zvěřiny ještě od hraběte Kolowrata a barona Věžníka.Dvěma kuchařům,paštikářovi a cukráři,kteří dostali na starost výrobu delikates,bylo zaplaceno jak se sluší a patří,za tři takové talíře které ted stojí na stole dostali zaplaceno 150 zlatých.Vtom si pán domu bere slovo a zahajuje dlouhou řadu slavnostních přípitku.Pozvedají se číše na zdraví císaře a císařovny a poté ženicha a nevěsty.A také na papežského nuncia a knížete Eggenberga a jeho manželku,na pana místodržícího,na císařovnu vdovu Eleonoru Mantovskou,stejně jako na ovdovělou polskou královnu habsburkovnu Eleonoru Marii,na mladé arcivévody,na Karla Eusebia Lichtensteina a na všechny přítomné hosty pěkně jednoho po druhém.Konečně se strávnici mohou pustit do jídla,po spořádání prvního chodu přijde na řadu druhý a po něm třetí.Během večera spořádají hosté společnými silami ještě dvě mísi nadívaných mladých kuřat,telecí a skopovou pečeni,čtyři talíře jeřábků a bažantů,dva velké krocany a několik krůt,celých 48 koroptví,16 kapounů a stejný počet zajíců,dvě vepřové hlavy,šunku,k tomu něco jazyků,a na dosycení vepřové párečky zjemnělé sýrem,aspik,sladké dortíky,koblihy a další speciality na francouzský,španělsky či italský způsob.Píše se datum 16.únor 1681 a Ferdinand Josef s Ditrichsteina,pán na Mikulově a nejvyšší hofmistr císařovny dnes vdává svou nejstarší dceru.A to za dobrou partii.18-ti letá Edmunda Tereza z Ditrichsteina se v tento den zaslíbila muži,kterého by jistě neodmítla žádná šlechtična v monarchii.Stala se manželkou pohádkově bohatého,jediného syna a dědice největšího pozemkového magnáta v českých zemích Jana Adama Ondřeje knížete s Lichtensteina.

úterý 18. listopadu 2008

Život šlechtičny v 19. století







Život šlechtičny v 19. století se z počátku v mnohém nelišil od života šlechtičen v předchozích staletích. Šlechta si po celé 19. století zachovávala své zvyklosti s odlišujícími znaky od ostatních sociálních skupin, které jí umožňovaly udržovat si od nich určitý odstup. Šlechtický titul měl stále svou váhu, což dokazuje i množství nově nobilitovaných. Jejich největší část pak tvořili důstojníci a státní úředníci, ale můžeme nalézt i významné umělce, vědce, univerzitní profesory, politiky či průmyslníky a velkoobchodníky. Mezi těmito dvěma skupinami šlechty stála téměř po celé devatenácté století dosti pevná společenská hráz. Pouze historická šlechta mohla získat vysoké postavení u císařského dvora, jen nejvýznamnější rody habsburské monarchie se staly dědičnými členy panské sněmovny, jen ony byly držiteli rodových fideikomisů. Mezi nově nobilitovanou a historickou šlechtou nedocházelo k příliš častým sňatkům ani společenským kontaktům. Historická šlechta tak byla dosti kompaktní a relativně uzavřenou sociální skupinou. Tak jako v ostatních společenských vrstvách, tak i mezi šlechtou platilo, že každý má jiný osud, kariéru, zájmy. Po celé 19. století tvořili příslušníci horních vrstev 0,5 – 1% populace českých zemí, tzn., že k nim kolem roku 1800 patřilo přibližně 23 – 45 tisíc osob, na konci 19. století to bylo asi 50 – 100 tisíc osob. Počet šlechticů v Čechách tedy nebyl nijak velký. Pro srovnání byl pětkrát menší než v Dolním Rakousku, desetkrát menší než v Haliči a padesátkrát menší než v Uhrách. Větší část příslušníků historické šlechty se pyšnila hraběcím titulem. V Čechách žilo na přelomu 19. a 20. století 54 rodů s tímto šlechtickým predikátem.Během 19. století si šlechta nadále udržela značný vliv v řadě oblastí veřejného života. Působila v rakouských vládách, v diplomacii obecně, významné místo zaujímala v armádě. Tradičně se šlechtici uplatňovali i v nejvyšší církevní hierarchii. Politický vliv si aristokracie zachovávala také v říšské radě a na zemských sněmech. Umožňoval jí to kuriový volební systém a v panské sněmovně navíc instituce dědičných členů. Nejvýznamnější postavení však měla šlechta v oblasti pozemkové držby a zemědělské výroby. Na konci devatenáctého století představovala rozloha velkostatků 35 procent veškeré pozemkové držby v Čechách.Ovšem jak mezi jinými sociálními vrstvami, tak i mezi šlechtou platily rozdělené úlohy obou pohlaví. Muži přináležela veřejná sféra – angažoval se v armádě, účastnil se procesů politického rozhodování, byl živitelem rodiny. Žena působila jen ve sféře domácnosti a tím byla zcela vypovězena z veřejné oblasti. Měla „jen“ rodit děti, společensky reprezentovat, starat se o domácnost v manželově nepřítomnosti, přinést nějaký majetek či alespoň určité společenské zvýhodnění.
Tradičním modelem šlechtického společenského života bylo rozdělní roku do dvou společenských sezon. V zimních měsících se rodiny stěhovaly do svých paláců v Praze či Vídni a zúčastňovaly se zde plesů, různých společenských setkání, navštěvovaly divadlo, koncerty, v neposlední řadě vznikaly také šlechtické salony. To vše obě metropole v hojné míře poskytovaly. Ale v letních měsících – nejčastěji ke konci května – šlechta opouštěla tato města a vydávala se na svá letní venkovská sídla oddávat se jiným radovánkám, dohlížet na svá hospodářství. Zde nejčastěji zůstávali až do období honů. Ovšem neznamenalo to izolovanost jednotlivých šlechtických rodin. Ty se nadále setkávaly, navštěvovaly se a muži museli své povinnosti u dvora plnit samozřejmě celoročně. Hodnosti jako např. tajný rada, císařský komoří, palácová dáma či dáma hvězdového kříže zaručovaly společenskou prestiž a pozici u dvora. K dobrému tónu žen ze šlechtické společnosti patřilo rovněž organizování charitativní činnosti, ve které hledalo smysl života po smrti manželi či v dospělosti svých dětí mnoho žen.Pokud se týče umění a záliby v něm, tak během 19. století se zcela změnil pohled a chápání umění u šlechty. Její tradiční role jako pouhé sběratelky a podporovatelky umění se mění a ze šlechty se stává zakladatelka a patronka mnoha institucí (např. Spolek pro povzbuzení hudebního umění v Čechách či Společnost vlasteneckých přátel umění). Rovněž přibývá šlechticů či šlechtičen, kteří se umění věnují nejen na poli teoretickém, ale i praktickém – stávají se z nich malíři, spisovatelé, herci či zpěváci.

pondělí 17. listopadu 2008

Carské Selo





























Mikuláš II byl poslední Ruský imperátor který se narodil v Alexandrovském paláci.Byl to také jeho nejoblíbenější palác v Carském Sele.Zde si také v roce 1895 přivedl svoji nevěstu Alici Hessenskou.Od roku 1905 se Alexandrovský palác stál trvalým domovem carské rodiny.Zde se narodily jeho čtyry dcery.Konaly se zde také schůze státní rady a audience vyslanců ze všech částí světa. 2. březen 1917 se Mikuláš II vzdal trůnu a po několika dnech při návratu se Stavky byl zatčen a stal se vězněm ve vlastním paláci.Carská rodina zde pobyla několik měsíců.V srpnu 1917 byla odvezena na Sibiř do Jekatěrinburgu kde byla v noci ze 17. na 18. července 1918 zavražděna. V roce 1917 se z Carského Sela stalo provinční město,paláce zůstaly otevřené a začalo rabování jeho bohatých sbírek.Mnoho z nich za miliardy zlatých rublů skončilo na aukcích v v Paříži, Londýně, Florencii a Římě,jak se říká peníze nesmrdí at jsou od koho chce.Až v 30-tých letech se ve zbírkách objevil opět pořádek,ale začala opět válka.17. září obsadila město německá armáda a zabrala paláce,sanatoria.Tankisté si zde udělali kasárna.V alexandrovském paláci sídlilo gestapo a mělo zde i své vězení a mučírny.Přízemí paláce se změnilo v obří garáž a zámecký kostel na obchod s jízdními koly a motocykly.Dva a půl roku řádili okupanté ve městě,denně se konaly veřejne popravy v centru města..V letě 1942 byla odvezena jantarová komnata po které se pátrá do dnešních dnů.24.ledna 1942 bylo město osvobozeno a mohla začít jeho obnova.Dnes se opět zaskvívá jako v dobách své největší slávy a doufejme,že se to již nezmění. Zde naleznete pěkný dokument o jeho krásách http://rutube.ru/tracks/331026.html?v=78ddd769d927c5c26220a5e0b06b1f2e

sobota 15. listopadu 2008

Řád Maltézských rytířů v naší zemi




Řád Maltézských rytířů byl uveden do Čech již v letech 1156 až 1158. Bylo to za vlády Vladislava II., který se tehdy spolu s velkým počtem českých a moravských pánů zúčastnil ve vojsku německého krále Konráda křížové výpravy do Svaté země. Výprava sice skončila neúspěšně, ale Vladislav II. se seznámil v Jeruzalémě s johanity a jejich činností a rozhodl se uvést Řád do Čech. Na samotném počátku existence Řádu v Čechách stáli vyšehradský probošt a panovníkův kancléř Gervasius a jeho synovec podkancléř Martin, kteří věnovali své jmění na zřízení johanitské komendy na malostranském předmostí v Praze u tehdejšího Juditina mostu, předchůdce mostu Karlova. Panovník toto nadání potvrdil a rozmnožil o pozemky v okolí mostu. Centrem takto vzniklého území se stal chrám Matky Boží pod řetězem na konci mostu (sub catena in pede montis). Název ukazuje na uzavírání brány komendy v noci řetězem (pravděpodobně v místě dnešní Mostecké ulice) či ohraničení tehdy nezastavěného řádového území řetězem. V sousedství kostela vznikla řádová komenda se špitálem, který pečoval o poutníky a pocestné při vstupu do tehdejšího města. Roku 1182 potvrdil papež Lucius III. vlastnictví Řádu sv. Jana. Třílodní románský chrám byl stavěn v letech 1158 až 1169 současně s budovou konventu a hospicem. Prvními členy Řádu byli v Praze pravděpodobně kněží - prvním známým převorem konventu je v roce 1181 převor Bernard. V roce 1217 je však již vedle převora Milhosta uveden mistr Hugo, rytíř, mající pod svojí pravomocí tehdy již existující komendy v Čechách. Můžeme ho považovat za předchůdce pozdějších velkopřevorů. Řád byl podporován českými velmoži a tak postupně vznikala další sídla - v Manětíně, Stříbře, Kadani, Ploskovicích a zvláště ve Slezsku. Roku 1243 věnovali mocní Bavorové ze Strakonic Řádu hrad Strakonice, který se stal řádovým sídlem až do 20. století, kdy musel být z hospodářských důvodů prodán. Ve 13. století vznikly další komendy v Mladé Boleslavi, Žitavě a ve Světlé pod Ještědem (dnešním Českém Dubu, kde byly zbytky řádové komendy nedávno odkryty).Současně s rozvojem Řádu v českých zemích ze svého pražského centra to byla řádová komenda v Mailbergu v Dolním Rakousku, rovněž založená v polovině 12. století, z níž se Řád šířil v Rakousku, a tak vzniká ve stejné době a souběžně základ pozdějšího společného Českého a rakouského velkopřevorství. Ve 12. a 13. století se Řád také šíří ve Slezsku (Velký Týnec, rok 1170; Hrobníky, rok 1218; Kladsko, rok 1184; Makov a Opolí, rok 1224 a další).Úkolem řádového osídlování byla v tehdejší době nejen péče o nemocné a pocestné, ale také ochrana cest a stavba kostelů, spojená s jejich duchovní správou. Tak rovněž vznikají řádové fary, jichž se zachovala do našeho století celá řada. Typickými komendami s péčí o nemocné (tj. řádovými špitály) byly Strakonice, Mladá Boleslav, Brno a Opava. Komendou zbudovanou k ochraně důležité cesty, ale pravděpodobně spojenou se špitálem byl Český Dub, založený kolem roku 1260. Z různosti úkolů také vyplývá, že řádová sídla byla obsazována rytíři pro ochranu cest a hranic, kněžími pro duchovní službu v řádových kostelích a sloužícími bratry pro péči o nemocné.Ve 14. století působilo v pražském konventu již devatenáct kněží a deset rytířů, kteří společně pečovali o školu a starobinec. Roku 1301 obdržel převor pražského kostela Panny Marie pod řetězem od papeže Bonifáce VIII. právo pontifikálií a od té doby je infulovaným převorem.V roce 1378 musela být již dokončena přestavba pražské románské baziliky v gotickou novostavbu, protože v ní bylo vystaveno tělo zemřelého císaře a krále Karla IV. a roku 1387 také zesnulá královna Johana, první choť Václava IV. Řádový konvent se v roce 1393 stal svědkem známé scény, kdy se na neutrální půdě sešli král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, na jehož hlavu se snesl králův hněv. Obětí tohoto hněvu se pak stal arcibiskupův generální vikář Jan Nepomucký, který zemřel jako mučedník. Také převor Řádu Markold později zemřel násilnou smrtí na Karlštejně.Od konce 13. století stáli v čele zdejší řádové provincie cizinci, kteří však byli panskou opozicí proti králi Janu Lucemburskému zatlačeni, a od roku 1337 stojí v čele velkopřevorství téměř výhradně příslušníci českého panského stavu - Havel z Lemberka, Jan z Vartenberka, Jindřich z Hradce, později Wratislavové, Kolowratové, Lobkowicz, Sternberg a další.Rozvoj činnosti Řádu byl násilně přerušen husitskými bouřemi. V roce 1420 byl pražský kostel i konvent vypálen a ústředním sídlem velkopřevorství se stává až do roku 1442 hrad Strakonice. Také další komendy byly zničeny (Manětín, Český Dub, Mladá Boleslav, Horažďovice, Kadaň a další). Velkopřevor Jindřich z Hradce padl v boji proti husitům, zatímco velkopřevor Jošt z Rožmberka, později kněz a biskup břeclavský, se snažil v řadě spisů o smír mezi znesvářenými stranami. Mnoho řádového majetku se také ztratilo zabavením zchudlou královskou komorou. Tehdy zůstaly aspoň dočasně oporou velkopřevorství komendy ve Slezsku, které zpočátku nebyly postiženy válkou a zachovaly si svoji aktivitu (Opava, Žitava). Nicméně v 16. století rovněž tam dochází ke ztrátám.Během 13. století došlo k podřízení slezských komend pražskému mistru a začátkem 14. století také rakouských, a vzniká tak společné Velkopřevorství české a rakouské se sídlem v Praze.Teprve po konci Třicetileté války, během níž se osvědčili velkopřevoři Matouš Děpold z Lobkowicz (1591 - 1620) a Rudolf Colloredo (1637 - 1657), dochází k novému rozkvětu. Matouš Děpold z Lobkowicz jen šťastnou náhodou a pro svůj věk a umírněnost unikl pražské defenestraci a Rudolf Colloredo jako císařský vojevůdce v roce 1648 hrdinně bránil Prahu proti Švédům. Jeho krásný pomník stojí v řádovém kostele. Převor Bernard de Witte obnovuje kostel Panny Marie pod řetězem a Ital Carlo Luragho mu dává dnešní barokní podobu. Roku 1621 vzniká řádová knihovna, z níž později řádový kněz František Smitmer (+ 1796), velký bibliofil, učiní knihovnu evropského významu, zachovanou do našich dnů. Karel Škréta maluje z pověření převora de Witte oltářní obraz u Panny Marie pod řetězem, znázorňující bitvu u Lepanta (1571) a účast řádových lodí. Velkopřevor Gundakar Poppo Dietrichstein buduje v roce 1726 vedle řádového kostela nový velkopřevorský palác, jak jej dnes známe na stejnojmenném náměstí na pražské Malé Straně a jak připomíná jeho znak nad hlavním vchodem. Kněžský konvent dostává v roce 1731 novou budovu po boku kostela z druhé strany. velkopřevor Dietrichstein také zakládá pozoruhodnou obrazovou galerii, která se rovněž zachovala v majetku Řádu.Řádové území na Malé Straně - tak zvaná Maltézská jurisdikce - představovalo v tehdejší době jakousi autonomní část Prahy s právy, která si zachovalo až do doby josefínské. Území zaujímalo kromě vlastních řádových budov padesát osm občanských domů, hostince, obchody a školu spravovanou Řádem. Převor František Taufer z Rovína (+ 1745) pečoval o kněžský dorost tak, že v 18. století žilo v konventu jedenáct řádových kaplanů a na farách působilo dalších osmnáct kněží. Vzhledem ke svým aktivitám přežil řádový konvent josefínské reformy a obdržel navíc do své správy kostel zrušeného kláštera karmelitánů v Praze, kostel Panny Marie Vítězné se světoznámou soškou Pražského Jezulátka.Konvent působil až do roku 1950. kdy byl současně s ostatními církevními řády uzavřen. Tehdejší převor, Fra Antonín Voráček, zemřel v roce 1978 a jeho nástupcem se stal v roce 1994 Fra Josef Zlámal.Od roku 1626 používá představený Řádu v Čechách trvale titul velkopřevora (magnus prior) a podléhají mu komendy na Moravě, ve Slezsku a v rakouských zemích. velkopřevor zasedal na zemském sněmu, byl prvním zemským prelátem a přísedícím zemského soudu.V 17. století vznikají nové komendy - místo zaniklých v době husitské - například v Měcholupech roku 1696, Dožicích roku 1747 a další.Kritickým údobím byla také éra napoleonské nadvlády nad většinou Evropy, kdy po ztrátě Malty roku 1789 a zániku dvaceti čtyř tehdejších velkopřevorství jedině České a rakouské velkopřevorství i se svým kněžským konventem přežívá a stává se tak jediným a nejstarším velkopřevorstvím Řádu, které nikdy nepřerušilo svoji existenci. Nicméně dochází opět ke ztrátě dalších komend hlavně v protestantském pruském Slezsku a také ke značnému poklesu počtu profesních rytířů. Udržuje se však počet řádových kněží a tím také počet řádových far a přibývá množství čestných rytířů. Dochází tak ke změně složení Řádu v důsledku změněných úkolů Řádu. Tradiční rytířská činnost, kdy čeští rytíři odcházeli na Rhodos či na Maltu, aby bojovali na řádových lodích proti Turkům, ale později také na uherských polích na obranu křesťanství, skončila a původní služba trpícím se opět dostává na zasloužené první místo. Vzniká Dobrovolná sanitní služba jako předchůdce dnešní České maltézské pomoci a obdobných pomocných organizací Řádu v jiných zemích.Významnou osobností této doby byl velkopřevor Fra Othenio Lichnowsky-Werdenberg, kterého lze považovat za obnovitele slávy velkopřevorství. velké zásluhy si získal řádový rytíř prof. MUDr. Jaromír sv. p. Mundy (1822 - 1894), který navrhl a pak dal postavit sanitní vagony, které se již v letech 1878 až 1885 uplatnily při ošetřování raněných ve válce. Během první světové války sanitní vlaky Českého a rakouského velkopřevorství převezly z fronty v osmi vlacích okolo tři sta padesáti tisíc nemocných a raněných a mimo to bylo udržováno devět polních nemocnic. Vlaky i nemocnice spravovali řádoví rytíři. Mundyho nemocniční vagony byly po první světové válce uloženy ve Strakonicích, kde je bylo možno ve dvacátých letech ještě spatřit.Z českého velkopřevorství rovněž vyšla iniciativa k vybudování kostela a nemocnice ve Svaté zemi v Tanturu (mezi Jeruzalémem a Betlémem), čímž se Řád opět po dlouhé době vrátil do míst svého vzniku. Velkopřevorství se o tato zařízení staralo až do druhé světové války.V době vzniku republiky měl Řád v českých zemích ještě značný pozemkový majetek (Strakonice, Obytce, Horní Libchava, Březiněves, Měcholupy, Hrušky, Dožice), ale pozemková reforma a špatná hospodářská situace vedly ke ztrátě většiny tohoto majetku.V roce 1938 se po připojení Rakouska k Německu oddělilo od českého velkopřevorství nově vzniklé rakouské velkopřevorství ve snaze o záchranu své existence za vlády nacismu. Tato snaha byla marná, nicméně dosavadní velkopřevor Ludwigstorff již zůstal ve Vídni a do čela českého velkopřevorství byl zvolen pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar. Po jeho smrti v roce 1941 k volbě velkopřevora pro potlačení Řádu nacisty již nedošlo a vedení velkopřevorství se ujal jako regent Karel kníže Schwarzenberg (1911 - 1986). Jeho zásluhou Řád u nás přežil i za komunistické totality a jeho aktivita byla zachována v nuceně omezené míře doma i v exilu. V roce 1981 byl po delší přestávce zvolen velkopřevorem Fra Karel Paar (1981 - 1988), jeho nástupcem v exilu je od roku 1988 Fra Cyril Toumanoff, žijící v Římě.Po násilném ukončení činnosti katolických řádů v roce 1950 byl veškerý zbylý majetek Řádu odňat, jeho činnost zakázána, ale rytíři i kněží, navzdory věznění i sledování, pokračovali v činnosti a malá skupinka členů Řádu (prof. H. Rokyta, Jaromír sv. p. Hrubý-Gelenj, Dr.F. Skřivánek, P. J. Zlámal a další) udržovali kontakt se spolubratry a sestrami v zahraničí (hrab. Daisy Waldstein a její manžel hr. Berthold Waldstein, rakouský velvyslanec v Praze Dr. K. Petrlik se svojí chotí, Dr. Willy Lorenz, kulturní rada rakouského velvyslanectví v Praze a jiní) a organizovali s nimi dodávky léků a zakázané literatury z ciziny hlavně pro pronásledované kněze a řeholní sestry.Po listopadovém převratu byla činnost velkopřevorství obnovena pod vedením Jaromíra sv. p. Hrubého z Gelenj, byli přijati noví členové a obnovena charitativní činnost Řádu organizováním zásilek léků, zdravotnického materiálu a přístrojů z ciziny. Byla založena Česká maltézská pomoc jako charitativní organizace mladých, přičleněná k Řádu.Významným okamžikem bylo navázání diplomatických styků mezi Řádem a naší republikou dne 18. prosince 1991 a nástup velvyslance Řádu p. Maxe Turnauera, který si svou aktivitou ve prospěch velkopřevorství a celého Řádu (například významnou iniciativou při navázání diplomatických styků mezi Řádem a Ruskou federací) získal velké zásluhy.Velkopřevorství získalo zpět obě své budovy v Praze - velkopřevorský palác a budovu bývalého konventu. Obě budovy byly rekonstruovány a spolu se sousedním památným řádovým kostelem slouží Řádu při jeho snahách o plnění tradičních úkolů pomoci trpícím.

úterý 11. listopadu 2008

Příběh Judity a jednoho mostu


Ve střední Evropě pomalu končí románská doba, aby se na zlomu 12. a 13. století přechýlila do vznosné gotiky. Jak žily ženy v raném středověku? Více se o nich dovídáme stále z hmotných pozůstatků domácího náčiní, z obrázků v kronikách, fresek a dalších památek. Neurozené ženy pracují na polích, v domácnostech, zhotovují šaty a řadu předmětů denní potřeby Běžný je velký počet dětí, častá úmrtí při porodu nebo záhy po něm, a to bez ohledu na sociální postavení. V zemi přežívá řada pohanských zvyků, patrně stále se pohřbívá zima – Morana, dávná reflexe slovanské bohyně smrti, a nadšeně se vítá jaro. Dlouží se dny, roste nová naděje do dalšího roku. Kněží se ještě, bez ohledu na papežské zákazy, žení. Ženy a muži z lidu jsou samozřejmě negramotní. Dívkám ze šlechtických kruhů poskytují vzdělání kláštery V polovině 12. století jejich počet utěšeně roste, kromě benediktinek přibývají i řády premonstrátský a cisterciácký. Chovanky se za jejich zdmi nejenom modlí, ale učí se číst, psát, krásně vyšívat drahocenná roucha a předměty pro náboženské obřady. Pokud nezůstanou v klášteře, čekají na ženicha, kterého jim rodina vybere – málokdy se mohou vdát z lásky. Podrobnosti o životě žen známe z legend o životě svatých. Ostatní písemnosti, nejčastěji kroniky, poskytují chudé informace o jménech manželek či knížecích dcer, někdy datum narození a smrti, sňatku, počet dětí. O jejich vlivu na věci veřejné až na výjimky mlčí. Nelze pochybovat o tom, že ženy nebyly vždy jenom figurkami na šachovnici dějin. A o jedné z nich bude moje vyprávění: Její osud se začal naplňovat někdy před rokem 1153.
Ovdovělý český kníže Vladislav II. se neměl příliš k ženění, neboť z prvního manželství žili tři zdraví synové a jedna dcera. Jeho smělým plánům mohl ovšem nový sňatek jenom prospět. Do situace se vložil obratný diplomat a přítel biskup Daniel. Potřeboval usmířit českého panovníka s císařem Friedrichem I. Barbarossou, a proto se rozhlížel mezi císařovým příbuzenstvem. Volba padla na šlechtičnu Juditu z Durynska. Došlo k jednání o svatbě mezi již sice ne mladým, ale statným Vladislavem a mladou dcerou lankraběte Ludvíka. Dívka byla proslulá svou krásou a vzděláním. František Palacký, ač jinak ve svých dějinách Přemyslovce pro četné sňatky s německými šlechtičnami kritizoval, ji charakterizoval jako „paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a též mužného, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, zběhlou i v řeči latinské i věcech politických“. K takové chvále není co dodat. Pokusíme se dokázat, že byla oprávněná a kronikáři nepřeháněli. K jejím nejpozoruhodnějším činům patří stavba prvního kamenného mostu u nás a třetího ve střední Evropě, po mostě ve Würzburgu a Řezně. A co víc, most je od svého vzniku nazván po žijící, skutečné ženě královně Juditě a pod tímto jménem se o něm dodnes mluví a píše. Stavbu mostu královna štědře podporovala a dohlížela na včasné dokončení. Podle pramenů byl dostavěn za pouhé tři roky. Zní to neuvěřitelně.
Části pozoruhodné stavby můžeme spatřit na obou březích Vltavy do dnešních časů. Na malostranské straně stojí původní vstupní věž Juditina mostu. Je to ta nižší z obou. Zdobí ji monumentální románská plastika, v jejímž středu sedí snad císař Friedrich a uděluje Vladislavovi II. královský titul. Juditinu podobu v Praze nenajdeme, musíme se za ní vypravit až do Naumburgu nad Sálou, kde mistr sochařský vytesal na konci 13. století na biskupském dómu líbeznou tvář panovnice. Její úsměv mi připadá téměř krásnější než úsměv Mony Lisy, určitě je něžnější. Kronikáři nelhali, v její osobě se spojovaly půvab s rozumem; čelila statečně zklamání nad tím, že se manžel vzdal trůnu ve prospěch ne příliš schopného nejstaršího syna z prvního manželství. Raději odešla do rodného Durynska, kam ji brzy následoval zatrpklý a nestálostí mocného císaře zklamaný manžel. Žil už jen rok, ale díky péči své ženy nezemřel opuštěn a sám. Krátký čas byl pochován v Míšni, později ve Strahovském klášteře, který založil, dnes odpočívá ve Svatovítském chrámu. O jeho ženě nemáme od roku 1174 žádné zprávy. Zemřela na svém panství v Durynsku, nebo v tichu kláštera, kde získala tak neobyčejné vzdělání? Nevíme. Co na tom? 170 let spojovalo dvacet mostních oblouků Juditina mostu Hradčany s podhradím. Obdivuhodné dílo vybudoval patrně stavitel z Itálie za pomoci domácích dělníků. Postavil ho z bílé pražské opuky, která, ač zpočátku měkká vlivem vlhkosti a styku se vzduchem, postupně ztvrdla. Most byl dlouhý 514 m, široký 7 metrů. Pozůstatky původní mostní dlažby lze spatřit pod sochou sv. Václava umístěnou na nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí. Dodnes odolávají tisícům nohou obyvatel i návštěvníků Prahy.
Milý čtenáři, půjdete-li ke Karlovu mostu, věnujte tichou vzpomínku nevšední ženě, která se bystrostí ducha vyrovnala svému královskému manželovi. Z knihy Jany Wolfové Českých dějin hrátky ošidné

pátek 7. listopadu 2008

Pád s Konopiště


Před 100 lety zahřměla 101 dělostřelecká salva na počest narození staršího ze dvou synů arcivévody Františka Ferdinanda Rakouského - d´Este. Dítě dostalo jméno Maxmilián, vévoda z Hohenbergu. Jaký byl jeho životní příběh?
František Ferdinand smýšlel vždy přísně legitimisticky a nikdy zřejmě nepomyslel na to, že by porušil svoji renunciační přísahu. V roce 1900 se kvůli své nerovnorodé manželce Žofii, rozené hraběnce Chotkové, musel zříct za své potomky nároků na císařský trůn. V tomto duchu byla také nesena výchova jeho dětí. Počítalo se s tím, že dcerka Žofie získá věno a provdá se, starší Max byl považován za budoucího důstojníka a pána na Konopišti, u mladšího Arnošta se pomýšlelo na studium kněžství. Složité dějiny 20. století však oběma synům přinesly zcela odlišné osudy.
SARAJEVO
V polovině června 1914 se František Ferdinand jako pravoplatný následník trůnu chystal zúčastnit plánovaných manévrů na území Bosny a Hercegoviny. Devatenáctého června navečer naposledy opustil oblíbené Konopiště a spolu s manželkou a dětmi vlakem odejel do Chlumu u Třeboně.
V den atentátu a úmrtí, tedy 28. června 1914, okolo půl druhé odpoledne, když děti právě pobývaly v Chlumu, zazvonil telefon, k němuž byl přivolán vychovatel. Po několika minutách se vrátil bledý a vyděšený ke stolu a dětem rozpačitě sdělil, že jejich rodiče byli v Sarajevu zraněni. Teprve druhý den se dověděly o této události celou pravdu. Hohenberské děti byly prvními mezi nekonečnou řadou sirotků Velké války. Císař Karel I. jim pak rok před skončením války upravil šlechtictví a dal jim připsat ještě štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.
KONFISKACE
Již desátého prosince 1918 přijalo Národní shromáždění nově vzniklé ČSR zákon č. 61, jímž bylo v plném rozsahu zrušeno šlechtictví, řády a tituly. Zákon mj. stanovil, že "bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví". Dědictví po následníkovi trůnu však nebylo vyvlastněno podle zákonů o pozemkové reformě, nýbrž zvláštním usnesením Národního shromáždění, které vycházelo z článku 208 mírové smlouvy vítězných dohodových mocností s Rakouskem ze Saint-Germain-en-Laye, podepsané 10. září 1919. V něm bylo ustanoveno, že majetek bývalé panující dynastie habsbursko-lotrinské připadá nástupnickým státům.
Aplikace tohoto rozhodnutí v praxi se však lišila podle jednotlivých nástupnických států. V Rakousku ponechali pozemkový majetek těm příslušníkům dynastie, kteří se zřekli nároků na trůn a příslušnosti k panovnickému rodu. Hohenbergové pak nebyli vůbec považováni za členy bývalého vládnoucího rodu - což odpovídalo renunciačnímu aktu Františka Ferdinanda z roku 1900 -, takže se na ně konfiskace majetku nevztahovala. Jiný přístup zaujal československý parlament, kde nabyl vrchu nacionální a sociální radikalismus. V samotném Benešově a v Chlumu u Třeboně vypukly dokonce i demonstrace za vyvlastnění Hohenbergů.
Problematikou majetku Habsburků a Hohenbergů se poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR zabývala pátého srpna 1921. K předloženému návrhu vlády vystoupil s pozměňovacím návrhem poslanec Theodor Bartošek, militantní představitel ostře protikatolické a ateistické Volné myšlenky. Jménem svým a několika dalších poslanců navrhl, aby do zákona o vyvlastnění majetku Habsburků bylo vsunuto, že se týká "zejména bývalého následníka trůnu F. F. d´Este a jeho potomků". Nakonec při hlasování protinávrh doktora Bartoška většinou hlasů prošel.
Konfiskace majetku proběhla ne právě korektním způsobem, protože dětem následníkovým bylo zabráněno, aby si přestěhovaly do Rakouska i ryze soukromé věci. Dokonce prohlíželi i jejich osobní zavazadla a kontrolovali, zda neodvážejí některé předměty zapsané v úředním inventáři zámku Konopiště. Zařazení Hohenbergů mezi plnoprávné Habsburky mohlo mít velmi bizarní ústavně-právní důsledky. ČSR svým rozhodnutím Hohenbergy legitimizovala, což mohlo učinit neplatnou renunciaci arcivévody z roku 1900, takže vláda císaře Karla I. mohla být považována za pouhou uzurpaci trůnu a hlava rodu Hohenbergů by se mohla považovat za následníka českého trůnu. Naštěstí tyto umělé právní konstrukce nikdo v praxi neuplatňoval.
MONARCHISTÉ
Bratři Max a Arnošt se po příchodu do Rakouska ujali tamního nevelkého majetku a rozdělili si jej tak, že Maxovi připadlo panství Artstetten se zámkem a Arnoštovi štýrský Radmer s loveckým zámečkem. Oba po složené maturitě vystudovali vysokou školu, Max právnickou fakultu, Arnošt lesní inženýrství. Charakteristickou vlastností obou bratří Hohenbergů byla jejich oddanost myšlence monarchismu v jeho legitimní podobě, tedy věrnost vyhnanému císaři Karlu I. a po jeho předčasném úmrtí nejstaršímu synu Ottovi. Snili o obnově habsburské říše v jejích předválečných hranicích. Tato idea, jakkoliv nereálná, vzbuzovala negativní reakce jak v nástupnických státech, tak zejména u německých nacionalistů. Po nástupu Hitlera k moci se situace vyhrotila, protože rakouský patriotismus byl vážnou překážkou připravovaného připojení Rakouska k třetí říši. V tehdejším politicky rozháraném Rakousku se pokoušel Max Hohenberg zprostředkovat kontakt mezi Ottou Habsburgem a rakouskými kancléři Dollfussem a Schuschniggem. Korunní princ Otto nabízel obnovu monarchie jako alternativu proti nacistické rozpínavosti a velkoněmeckému nacionalismu. Takové řešení však bylo pro většinu okolních států nepřijatelné a události už samospádem spěly k zániku rakouské suverenity. K obsazení Rakouska hitlerovci a jeho přeměně na pouhou Ostmark došlo v březnu 1938 a již v první vlně byli zatčeni Max a Arnošt Hohenbergové. Po soustředění předem vytypovaných osob ve vídeňských policejních kasárnách je za asistence esesáků nahnali na Westbahnhof do vagónů a po dvanáctihodinovém transportu se ocitli v koncentračním táboře Dachau poblíž Mnichova.
Zakomplexovaným příslušníkům SS činilo dvojnásobné potěšení, jestliže se mohli surově chovat vůči vězněným politikům, vysokým důstojníkům či příslušníkům šlechty. A bratři Hohenbergové byli prominenty. Bývalí spoluvězni jako očití svědkové vyprávěli, jak byli Max a Arnošt Hohenbergové nuceni na káře vyvážet vězeňské latríny a kterak se esesáci bavili tím, že přikázali bratrům, aby zastavili a naklonili se nad káru, načež do výkalů hodili kámen a sledovali, jak obsah vystříkne vězňům do obličeje. Všechna tato ponižování a příkoří prý Hohenbergové nesli velmi statečně a s obdivuhodnou důstojností. Roku 1939 oba bratry přemístili do koncentračního tábora Flossenbürg v Horní Falci, kde byli nasazeni na tvrdou práci do kamenolomu a přečkali zde i tyfovou nákazu, při níž obětavě pomáhali lékaři při péči o nemocné.
Většinu perzekvovaných Rakušanů z koncentračních táborů ale postupně propouštěli, což se roku 1940 zdařilo v případě Maxe. Provinění Arnoštovo bylo považováno za závažnější, takže se z koncentráku Buchenwald dostal až v roce 1943. Maxi Hohenbergovi i jeho bratrovi nacistický režim zkonfiskoval veškerý nemovitý majetek.
DU KAPO
Dolní Rakousy, kde se nalézá obec Artstetten, roku 1945 obsadila Rudá armáda a staly se až do roku 1955 součástí sovětské okupační zóny. Znamenalo to sice, že zámek a ostatní pozemky byly ve prospěch Maxe Hohenberga restituovány v zanedbaném stavu až roku 1949, avšak přece jen se postavení Maxe a jeho rodiny podstatně zlepšilo. Již krátce po osvobození JUDr. Maxe Hohenberga za přispění zástupců všech politických stran zvolili starostou obce Artstettenu. Jeho volbu musel schválit příslušný ruský komandir, což se prý bez problémů stalo se slovy: "Du nix Nazi - du Kapo!"
Přestože se Max Hohenberg nikdy netajil svou orientací na monarchii a katolickou víru, setrval ve funkci starosty Artstettenu po několik volebních období. Roku 1961 jednal se spolkovou vládou v zastoupení Otty Habsburského o podmínkách, při jejichž splnění by se Otto mohl do Rakouska vrátit. Bohužel však v té době již Hohenbergův život spěl k závěru, k jeho náhlému úmrtí následkem srdečního infarktu došlo ve Vídni 8. ledna 1962 ve věku nedožitých 60 let. Bratr Arnošt jej předešel o osm let. Třebaže postup ČSR vůči sirotkům po následníkovi trůnu byl příkrý a podmíněný dobovou politickou náladou počátku dvacátých let, nezatrpkl Max Hohenberg vůči českému živlu, celý život nostalgicky vzpomínal na šťastné dětství na Konopišti a uchoval si obstojnou znalost češtiny, prý jediný ze sourozenců. Karel Schwarzenberg v knize Na doraz, vzpomíná, jak šel v padesátých letech s otcem o vánocích do českého kostela ve Vídni, vzadu stál vysoký holohlavý pán s knírkem a zaníceně zpíval české koledy. Nikdo nevěděl, že ten anonymní muž je syn arciknížete Františka Ferdinanda. Zdroj-Reflex 42/2002

čtvrtek 6. listopadu 2008

Barbora Celská


Světlo světa spatřila na konci 14. století na jižním pomezí dnešního Rakouska. Dítě vyrůstající v líbezném podhůří Karavanek netušilo, že osud mu po životě plném bouřlivých zvratů přinese klid a spočinutí v Čechách. Dospívala v neobyčejně krásnou dívku a byly to zřejmě právě její půvaby, které okouzlily čtyřicetiletého vdovce Zikmunda do té míry, že v roce 1408 pojal patnáctiletou dívku za manželku. Ze světa dětství a mládí se ocitla uprostřed světa velké politiky, neklidné doby válek s Turky a bojů s husitskými Čechami. Papež jejího manžela charakterizoval slovy: „Oči jasné, velké čelo, duch veliký, rád pil, nadmíru cizoložil, prudké povahy, mnoho sliboval, nic nesplnil…“ Počáteční okouzlení mladičké nevěsty asi brzy vystřídala hořkost zklamání z nestálosti a časté nepřítomnosti manžela. Možná doufala, že při svém věku a půvabu přelétavého muže změní. Této naivní představě ostatně ženy podléhají dodnes. Později se stala snad až příliš dobrou žačkou svého rozkošnického královského chotě. To on v ní probudil ženu, o níž se později říkalo, že „čím je blíže hrobu, tím více touží po mužích…“, ale nepředbíhejme.
Společnou radost zažilí manželé při narození dcery, prvního dítěte dosud bezdětného Zikmunda. Zůstala bohužel jediným a posledním potomkem Lucemburků. Přestože manželé podle svědectví současníků patřili k nejkrásnějším párům v Evropě, on štíhlý, lehce ryšavých vlnitých vlasů a vousů, ona drobná, vášnivá, energická, žádoucí, vyzařující osobní kouzlo, jejich vztah nebyl šťastný. Spojovala je pouze láska k přepychu a slavnostem a touha po moci. Záhy žil každý po svém. Historky jejich milostných vzplanutí zaměstnávaly a pobuřovaly svou otevřeností většinu evropských dvorů. V katolické střední Evropě žili spíše životem renesančních knížat Itálie. Snad i to bylo příčinou chladného vztahu mezi matkou a dcerou, která ač vyrůstala v uvolněném prostředí dvora svých rodičů, ho záhy odsoudila a přimkla se ke svému bigotnímu manželovi Albrechtovi Rakouskému. Barbora dceru začala podporovat až po zeťově předčasné smrti. Roku 1436 nastává osudová chvíle Barbořina setkání s Čechami. Konečně se Zikmund stává fakticky králem a ona po korunovaci ve Svatovítské katedrále českou královnou. Všichni jsou její osobností okouzleni, především přední zemský reprezentant kališníků pan Hynce Ptáček z Pirknštejna a o něco později i jeho synovec Jiří z Poděbrad. Po letech strádání a bojů husitských válek šlechtici oceňují šarm a zralé půvaby královny Barbora vede řadu politických jednání za zády svého manžela, a když jsou prozrazena, Zikmund se rozhodne odcestovat do Uher a odtamtud prosazovat nároky dcery a zetě na následnictví v českých zemích. Velkolepý průvod o tisíci jezdců, provázený kejklíři, šašky a četným ženským doprovodem, opouští Prahu. V pochmurném listopadovém dni dojedou do Znojma, císař neví, že mu zbývá už jenom osmnáct dní života. Nechává zatknout svou manželku Barboru, aby nebránila v cestě na trůn dceři a zeťovi, kterého z duše nenáviděla.
Dne 9. prosince 1437 Zikmund umírá, jsou zlámány pečetě na znamení toho, že lucemburský rod vymřel po meči. Barboře zbývá do konce života čtrnáct let. Po dlouhých jednáních je Albrecht přijat za českého krále a mezi řadou podmínek musí splnit i slib, že propustí svou tchyni z vězení. Barbora se může odstěhovat do Čech na svoje vdovské statky. Trvale se usadí na Mělníce, věnném městě českých královen. Konečně získává jistotu pravidelných příjmů, které jí zaručují bezstarostný život. Obklopena dvorem a řadou obdivovatelů se po bouřlivém životě vedle dominantního manžela může věnovat vlastním zálibám a svému pro ženu poněkud neobvyklému koníčku, alchymii, jejíž vyznavači žili na dvoře švagra Václava IV. Alchymie nebyla jenom předchůdkyní chemie, ale životním názorem, cestou, jak zdokonalovat ducha. Ve sklepích mělnického zámku, kde dnes zraje víno, měla Barbora dobře vybavenou laboratoř. Tam se podařilo vyrobit dokonalou napodobeninu stříbra ze sloučenin arzenu.
Barbora podporovala nároky maličkého vnuka Ladislava Pohrobka, který osiřel ve dvou letech. Dokázala si rázně poradit s obtížemi veřejného i soukromého života. Pomohla v politické kariéře mladému Jiříkovi z Poděbrad. Papež Pius II. o ní napsal, že trávila své dny jako sultánka v harému svých milenců, pohrdajíc křesťanskou zdrženlivostí a nevěříc na věčný život. Zemřela roku 1451 na mor ve věku necelých padesáti let. „Byla to paní srdnatá, ale o budoucím životě nevalně smýšlela.“ Smuteční průvod provázeli i husitští kněží. Tělo uložili do hrobu v kapli sv. Ondřeje, vedle kaple sv. Václava. Možná by byla lepší královnou než její manžel Zikmund Lucemburský. Zdroj-Jana Volfová Českých dějin hrátky ošidné

středa 5. listopadu 2008

Nový film-Páni důstojníci,zachrante imperátora







Skupina bílých důstojníku zorganizuje pokus o záchranu carské rodiny z Jekatěrinburgu,proti ním stojí oddíl rudých.Film natočil režisér Oleg Fomin,který si zahrál i hlavní roli.Nečekejte ale od tohoto filmu přesné dodržování historických faktu,ale film rozhodně stojí za shlédnutí.Na této adrese si ho můžete shlédnout on line http://www.megavideo.com/?v=Q0IUBXS6

Osud milostnice car Petra Velikého


V příběhu lady Hamiltonové se jako v kapce vody zrcadlí mravy té doby a lze na něm názorněji a bezprostředněji přiblížit předivo, z něhož byl utkán vnitřní svět Petra I., než rozsáhlými psychologickými rozbory. Vzestup Marie Hamiltonové (jejíž předek uprchl po popravě Karla I. a vítězství Cromwella z Anglie do Ruska) začal někdy v roce 1713, kdy se objevila mezi dvorními dámami carevny Kateřiny. Marie Hamiltonová dosáhla záhy postavení první favoritky a v roce 1715 vedla již svůj vlastní dvůr, který přišel jinak šetrného Petra jistě na značnou sumu peněz. Brzy se však začalo její postavení hroutit, neboť carův zájem se mezitím obrátil jinam. Opuštěná favoritka přešla do náruče carova adjutanta Orlova a spolu s ním se zúčastnila v roce 1716 Petrovy cesty do ciziny. Román s Orlovem nezůstal však bez následků. Po návratu do Petrohradu Hamiltonová porodila dítě, které po narození prý zabila - jak tvrdil Orlov, který ji udal. Hamiltonová byla v únoru 1719 zatčena a za přítomnosti cara tvrdě vyslýchána "právem útrpným". Petr ji prý i sám mučil a zúčastnil se vyhlášení rozsudku, jímž byla odsouzena k trestu smrti. Odůvodnění rozsudku bylo vskutku kuriózní. Odsuzovala se totiž proto, že "žila v hříchu" (vztahy s carem zřejmě "hříšné" nebyly), že použila medikamenty, aby dvakrát potratila (obvinění byla vznesena pět či šest let poté, kdy mělo k těmto činům dojít) a že uškrtila narozené dítě. To byl ovšem zločin, který by sám stačil na vynesení hrdelního rozsudku, pokud jej skutečně spáchala. Na mučení se totiž většina lidí přizná zpravidla "ke všemu". Nelze vyloučit, že v tom podivném příběhu se někdejší carova milostnice stala obětí intriky Orlova, jenž byl zproštěn viny a vyvázl bez trestu. Car jeho udání uvěřil, aniž se zabýval skutečností, že Orlov věděl dva roky o údajném zločinu, ale neoznámil jej. Pro úplnost je třeba povědět, že o Orlovovi se obecně vědělo, že se jedná o bezcharakterního darebáka, který Hamiltonovou mezitím opustil a chtěl se jí mstít. Všichni očekávali, že Petr udělí odsouzené - s ohledem na jejich dřívější vztahy - milost. Zřejmě v to doufala i Hamiltonová ještě ve chvíli, kdy ji (14. března 1719) přivedli na popraviště, u něhož stál i car. Ten k ní vyšel, políbil ji, ale odmítl její prosbu o milost s tím, že porušila zákon boží. Poté dal pokyn katovi, aby ji sťal. Pak zvedl zkrvavenou hlavu, políbil ji na ústa a přikázal, aby diváci přišli blíže, aby je mohl poučit o anatomii lidské hlavy. Vysvětloval, kde je hrtan, tepny, žíly a šlachy. Poté hlavu znovu políbil, odhodil ji a odjel. Nerozloučil se s ní však natrvalo: dal hlavu naložit do lihu a uložit do své "kunstkamery". Za vlády Kateřiny II. byla hlava Hamiltonové "křesťansky pohřbena" (ve sklepení akademie věd). Na pozadí tohoto tragického příběhu lépe porozumíme slovu historika V. Ključevského, který napsal, že Petr si "všímal více věcí, než lidí". Byl zcela necitlivý k utrpení svých bližních (Ale vlastní bolest naopak prožíval velmi hluboce a tušení blížící se smrti ho naplňovalo hrůzou). Poprava Marie Hamiltonové nebyla pro něho ničím více než běžným administrativním úkonem, který mu poskytl příležitost, aby uplatnil svůj "vědecký" anatomický zájem a znalosti.

úterý 4. listopadu 2008

Poslední mohykán Velké Moravy




Slovenská obec Kopčany vešla ve známost jako rodiště otce prvního československého prezidenta Masaryka. V nejbližší době bude usilovat spolu s nedalekými Mikulčicemi o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO.
Ukázalo se, že zdejší opuštěný a donedávna neznámý kostel sv. Margity Antiochijské má slavnou minulost. Stál již v dobách, kdy v českých zemích umírá první známý Přemyslovec Bořivoj, a patrně pamatuje i soluňské bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje, kteří na území Velké Moravy přišli kolem roku 864.
Jediný stojící kostel Velkomoravské říše. Nejstarší dochovaná stavba v bývalém Československu, snad i v podstatné části střední Evropy. Jsou to možná superlativy, ale už první pohled na nevelkou kamennou budovu dává tušit, že jde o něco výjimečného. Nevšední, dolů rozšiřující se tělo chrámu, pestrý sled vazeb a materiálů, různorodý kámen štípaný a lámaný. Strohý gotický ráz, ale také cosi z habánských dvorů. Úzká, malá okénka mají románský oblouk. Jsou původní, rekonstruovaná a dnes vyplněná historizujícím sklem. Základy obklopuje pás kamenů – pořádné kusy vápence s otisky mořských ulit. Atmosféra připomíná románské Středomoří, Byzanc, civilizace mnohem starší. Dva štíty působivě řazené za sebou. A pak severní průčelí lodi – zeď s dvěma oky původních oken, celá kamenná stěna z vyskládaných plochých kusů pískovce.
VE STÍNU MIKULČIC Mezi dvě řeky – Moravu a Nitru – umisťují dnes historikové jádro Velkomoravské říše. Maďarské nájezdy sice rozsáhlou říši v letech 902-906 rozvrátily, z jejích trosek ale vzešly tři středoevropská království: české, polské a uherské. K velkomoravskému centru Pevnost Morava (tak se dle některých badatelů nazývalo sídlo na pravém břehu řeky, dnes je to archeologický areál Mikulčice – Valy) je to od sv. Margity přes řeku vzdušnou čarou pouhé dva kilometry. Co má ale společného malý kostelík s Velkou Moravou?
O vývoji nejbližšího území kolem kostela v období od devátého do čtrnáctého století toho moc nevíme. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z roku 1554. Zaznamenává jej i mapa J. A. Komenského z roku 1627. Zapomenutý kostelík uprostřed polí na pomezí Moravy a Slovenska nevynikal ničím pozoruhodným. Dlouho nezajímal ani historiky, ani archeology.
Mikulčický břeh přitom přitahoval archeology dlouhá léta. Od roku 1954 tam postupně odkryli slovanské hradiště založené patrně v šestém století, které se o dvě století později rozrostlo v bohaté opevněné město. Snad samotné ústředí celé říše. S okolními osadami zabíralo na tu dobu úctyhodných dvě stě hektarů. V knížecí akropoli a jejím okolí nalezli archeologové základová torza dvanácti kostelů. Jeden nález doslova zastiňoval druhý. I po půlstoletí vykopávek ale badatelům na území Velké Moravy něco chybělo: kostel nebo jiná původní stavba z devátého či desátého století.
ZÁHADA ROZLUŠTĚNA? Když se v půli devadesátých let začalo kolem kopčanského kostela něco dít, nikdo netušil, že se rodí archeologická senzace. Od roku 1998 už zrála svůdná hypotéza, a když přímo před kostelem našli v roce 2004 velkomoravské hroby velmožů se zlatými šperky, byl objev na světě: Sv. Margita je třináctým kostelem mikulčicko--kopčanské sídelní aglomerace.
První archeologický výzkum v roce 1961 označil kostel sv. Margity za gotickou památku. Více než třicet let se pak v kostelíku neprováděly žádné archeologické práce. Impulzem pro další průzkum se stal objev zdiva mimo vlastní kostel – pozůstatků předsíně, tzv. nartexu.
Teprve teď začíná pátrání a další děj se odvíjí jako v detektivce. Do roku 1998 je kostel sv. Margity považován za příklad raně gotické stavby nejpozději z konce dvanáctého století. Následující nález hrobu z jedenáctého století v lodi kostela posouvá vznik stavby do období desátého, maximálně první čtvrtiny jedenáctého století.
Už je jasné, že nejde o gotickou, nýbrž románskou stavbu, ale ani to není zdaleka poslední objev. Vykopávky v okolí v průběhu let 1998 – 2000 potvrzují úzký vztah kostela k mikulčické pevnosti. Odtud vedla historická cesta přes řeku Moravu ke kopčanskému kostelu a dál na východ.
Roku 2004 dochází k radikálnímu obratu v určení historického stáří kostela. Objev tří hrobů v původním půdorysu kostela umisťuje jeho založení do vrcholného velkomoravského období. Našly se v nich typické velkomoravské šperky z devátého, popřípadě začátku desátého století – dva pozlacené bronzové gombíky, stříbrná a zlatá náušnice. Archeologický nález spolehlivě datuje výstavbu kostela sv. Margity do období vlády Rastislava I. (846 až 870) nebo Svatopluka I. (870 až 894). Výzkum interiéru lodě a přilehlého hřbitova jižně od lodě a předsíně navíc dokládá, že vlastní kostel postavili na místě staršího sídliště.
CO PŘINESE DALŠÍ PRŮZKUM? Výjimečný objev snese srovnání s nálezem pozůstatků prvního zděného velkomoravského kostela v Mikulčicích, Pohansku nebo ve Starém Městě. Kostel sv. Margity Antiochijské je zatím jediným takřka úplně dochovaným kostelem z velkomoravského období. Jednotlivé prostory se řadí za sebou: nartex – loď – presbyterium. Vytvářejí tak dispozici, jejíž přímé vzory je třeba hledat v karolinském kulturním okruhu. Takové stavby vznikaly ve střední a západní Evropě mezi osmým až jedenáctým stoletím, po biskupském synodu roku 796, který dal impulz k šíření křesťanství na sever od Dunaje.
Kostel a sídliště, která se kolem rozkládala, možná nebyla jen předpolím, východní periferií města rodu Mojmírovců. Když na místě předsíně nalezli archeologové zbytky zahloubeného zdiva, narazili na další záhadu. Nalezený prostor nemusel být jen hrobkou či křtitelnicí.
Kopčanský kostel je svou dispozicí mezi ostatními velkomoravskými atypický. Vezmeme-li v úvahu, že právě kostely s nartexem patřily v té době k nejvýznamnějším a největším sakrálním stavbám, není vyloučeno, že další bádání přinese nová překvapení.
V místní paměti se zdánlivě nezachovalo nic, co by upomínalo na dávnou slavnou minulost. Určitým svědectvím může být místní pojmenování Kostolisko pro lokalitu velmi starého lomu nedaleko Skalice. Právě odtud pochází většina stavebního materiálu velkomoravských sakrálních staveb v Mikulčicích a v Pohansku u Břeclavi. Kámen se tam převážel po dubových lodích po řece Moravě. Z téhož pískovcového kamene je postaven i kostel sv. Margity.
I po zániku mikulčického hradiště pokračoval život v osadách v blízkosti kostela sv. Margity. Staly se pravděpodobně posledním pozůstatkem velkomoravského osídlení. Jejich obyvatelé je opustili až v šestnáctém či sedmnáctém století. Do osmnáctého století sloužil i kostel, do doby než postavili nový přímo v Kopčanech.
Na pouť ve svátek sv. Margity Antiochijské se do starého kostelíka vydali poutníci v roce 1994. Koho z nich by napadlo, že přišli do kostela, v němž první bohoslužby mohli konat světci ze staroslovanské minulosti – Konstantin a Metoděj. zdroj 100 plus 1

Tower-vězení a popraviště


Tower se zapsal do povědomí lidí zejména jako pověstné vězení a popraviště. Bylo určeno především pro vysoce postavené osobnosti mnohdy královského původu, které končily pod sekerou kata. Méně urození bývali oběšeni nebo rozčtvrceni. Prvním vězněm se stal v roce 1100 Ranulf Flambard, biskup z Durhamu obviněný z exorcismu. Z vězení se mu však podařilo uprchnout oknem po laně, které mu někdo propašoval do cely. Byl druhým architektem Toweru po biskupu Gundulfovi.V Toweru byly také vězněny a popraveny dvě ze šesti manželek Jindřicha VIII. V roce 1536 Anna Boleynová, matka královny Alžběty I., a v roce 1542 Kateřina Howardová. Byl tam také popraven Thomas More, lord kancléř, původně blízký přítel Jindřicha VIII., humanista a odborník na věci práva, autor slavné Utopie, který se odvážil krále kritizovat. Po zinscenovaném procesu mu byla udělena milost. Místo oběšení a rozčtvrcení ho kat sťal, ale na příkaz krále tupou sekerou. K slavným vězňům v Toweru patřili skotští králové – John Baliol a David II., francouzský král Jan II. či britský král Jindřich VI., který tam byl v květnu 1471 zavražděn. V Toweru byl také začátkem sedmnáctého století vězněn oblíbenec a údajný milenec Alžběty I. sir Walter Relaigh. Roku 1618 za Jakuba I. tam byl nakonec popraven. Jako temné místo smrti a zrady vylíčil sugestivně Tower William Shakespeare ve hře Richard III. Na popraviště procházeli odsouzení takzvanou Branou zrádců. Nejvýznamnější osobnosti jako královny a králové pak byli pohřbeni v místní kapli Chapel Royal of St. Peter ad Vincula. Podle pověsti se Anna Boleynová občas prochází Towerem s hlavou v podpaží.