Zajimavý nový Ruský dokument Nikolaj II

fotky s dokumentu Nikolaj II

V Rusku byl nedávno uveden v televizi nový dokumentární film Petera Multatuli Nikolaj II.Autor filmu je historik který se právě zaměřuje na éru Nikolaje II,posledního Ruského imperátora«Nicholas II.Peter Multatuli je zároven vnuk Charitonova,který byl zavražděn zároveň s carskou rodinou.Dostal se k mnoha novým dokumentům vztahujícím se k Jekatěrinburské tragedii před 90 lety.Našel jsem vám link tohoto dokumentu který opravdu za shlédnutí,protože dokument je úplně nový je v původním znění. http://letitbit.net/download/b055a7838497/triumf.rar.html

Markýza de Pompadour

Jmenovala se vlastně Jeanne Antoinette Poissonová a byla dcerou pařížského měšťana Francoise Poissona. Ale všichni, kdo znali její lehkomyslnou a záletnou matku tvrdili, že jejím skutečným otcem byl hrabě de Tournehem. V každém případě se tento šlechtic postaral o vzdělání malé Jeanne. Učila se cizím jazykům, tanci, zpěvu, deklamaci, uměla se vybraně chovat, jezdit na koni i vkusně oblékat. Nakonec se také provdala za synovce svého dobrodince pana d´Etioles. Jeanne Antoinette byla vysoká a štíhlá a vynikala jakousi zvláštní nežnou a přitom chladnou krásou. Měla vláčné elegantní pohyby a velké šedomodré oči, krásně vykrojená ústa a zářivě bílé zuby. Ke dvoru krále Ludvíka XV. jí uvedla zkušená intrikánka paní de Tencin. Z obyčejné měšťanské dcerky se brzy stala oslnivá a inteligentní markýza de Pompadour Proslulost madam de Pompadour brzy přesáhla hranice země. Když habsburská monarchie potřebovala ve válce s Pruskem získat spojenectví Francie, obrátil se na ní obratný rakouský diplomat a moravský šlechtic Václav Antonín Kounic. Svým kultivovaným zevnějškem, galantním chováním a všestranným rozhledem na Ludvíkovu metresu mimořádně zapůsobil. Markýza pak už snadno přesvědčila krále o nutnosti francouzsko-rakouského spojenectví. Její podíl na vytvoření tohoto spojenectví ocenila i jinak velmi prudérní Marie Terezie, která této původem neurozené měšťanské dcerce psala dopisy , v nichž ji oslovovala: „Madam, má velmi drahá sestro…“Ale ani této mimořádně krásné a přitom inteligentní ženě se nevyhnula nepřízeň davu. Přes všechno, co pro svou zemi vykonala, na ni ulpěla pomluva, že vlastní rozmařilostí přivedla Francii do zkázy. Svou roli samozřejmě vykonala i závist. Vždyť markýze se podařilo nashromáždit majetek odhadovaný na dvacet miliónů zlatých franků. Nakonec tato nejslavnější milenka Ludvíka XV. zemřela 15. dubna 1764 v necelých 43 .letech uprostřed přepychu, který za svůj život nashromáždila. Jako oficiální příčina smrti bývá uváděna tehdy nevyléčitelná tuberkulóza. Někteří historikové se domnívají, že opravdovou příčinou skonu markýzy de Pompadour byl syfilis.

Diana de Poitiers

Její otec, Jean de Poitiers, hrabě de Saint-Vallier, ji jako patnáctiletou provdal za pohádkově bohatého, už pětapadesátiletého hrbatého a ošklivého Luise de Bréze, velkosenešála Normandie a vnuka francouzského krále Karla VII. Až do svých 36 let mu byla vzornou manželkou a matkou jejich dětí. Po jeho smrti se stala milenkou teprve osmnáctiletého prince Jindřicha II. Psával ji vášnivé dopisy, v nichž tvrdil: „Nemohu bez Vás žít… Snažně Vás prosím , vzpomeňte toho, jenž vždy sloužil jedinému Bohu a jediné přítelkyni.“ Půvabná Diana, kterou známe z mnoha obrazů, na nichž se často objevuje zcela nahá, zůstala Jindřichovou milenkou i po jeho nástupu na francouzský trůn v roce 1547. Jako král se od ní nedokázal odloučit a ve všem ji poslouchal. Královna, nepříliš hezká Kateřina Medicejská, tento vztah trpěla se zaťatými zuby. Na radu svých dvorních dam nechala navrtat otvor do zdi královy ložnice a touto špehýrkou pozorovala Jindřichovy a Dianiny bouřlivé milostné hrátky. Králova milenka, která přitom mohla být jeho matkou, byla sice stále mimořádně krásná, ale také vypočítavá a chtivá. Poblouzněný Jindřich II. ji zahrnoval dary, věnoval ji šperky, zámky i rozsáhlé pozemky a učinil jí vévodkyní de Valentinois. Když však v červenci 1559 král zemřel na následky nešťastného zranění v rytířském turnaji, vyhnala královna Kateřina devětapadesátiletou Dianu od dvora a navíc ji donutila vydat veškerý darovaný majetek. Údajně nejkrásnější žena francouzské renesance se pak uchýlila na zámek Anet, kde sedm let po té zemřela. Pěkně je to popsáno v knížce od E. Castelota -Královský trojúhelník - Diana z Poitiers, Jindřich II. a Kateřina Medicejská.

Agnes Sorel

Už jako patnáctiletá byla dvorní dámou Isabely Lotrinské, manželky vévody z Anjou. Když byl René z Anjou v roce 1431 zajat v bitvě u Bullenoville, vydala se jeho choť k francouzskému králi Karlovi VII. prosit o jeho propuštění. Doprovázely jí přitom některé její dvorní dámy. Král si mezi nimi povšiml právě Agnes Sorel a okamžitě se do ní zamiloval. Oficiálně se stala dvorní dámou jeho manželky Anny z Anjou, ve skutečnosti jeho milenkou. Podle kronikářů byla Agnes velice půvabná, ale zároveň i moudrá a šlechetná. Karel VII. ji udělil titul „Dame de la Beauté“, doslova „paní Krásná“ a to nikoliv jen podle jejího vzhledu, ale podle zámku Beauté na řece Marně, který ji věnoval. Stala se první veřejně uznávanou milenkou francouzského krále a svou laskavou a mírnou povahou si získala celý dvůr a dokonce i královnu Annu. Karel VII. si od ní dokonce nechával radit, koho má jmenovat do vysokých státních funkcí. Agnes mu porodila čtyři dcery a zemřela poměrně mladá v roce 1450. V úloze královy metresy jí potom vystřídala její neteř baronka de Villegnier

Mládí princezny Zity Parmské.

Rodina naší poslední císařovny Zity při oslavách jejich 90 narozenin.

Zita v roce 1910

Každoročně byli obyvatelé Neunkirchenu v Dolních Rakousích svědky kuriozního představení. Počátkem ledna, kdy začínala tuhá zima, dorazil do malého nádraží zvláštní vlak s patnácti vagóny. Poté předjela kolona drožek s téměř celým dvorem vévoda Roberta z Parmy. Vévodský pár s mnoha dětmi nastoupil se zpěvem a smíchem do salonních vagónů. Sluhové se snažili do zavazadlového vagónu naložit hromady kufrů a kufříčků. Vypadalo to jako radostná evakuace celé vesnice. Nakonec umístili štolbové elegantní koně do zvláštního vagonu. O přepravu celého nákladu přes strmý Semmerinský průsmyk se musely postarat dvě lokomotivy. Vlak pak pokračoval do Brucku an der Mur, dále do Štýrského Hradce, Mariboru na Drávě k Rakousko-Italské hranici v Pontafelu. V Itálii zamířil přes Udine do Pietrasanta. Z městečka Pietrasanta severně od Viareggia vedla asi čtyři kilometry dlouhá polní cesta na třicetimetrovou výšinu. Tam na úpatí hory stála vila delle Pianore. Před ní se rozprostíralo nádherné, širé Ligurské moře.Do vévodského sídla se vstupovalo kovanou branou vedoucí do parku s palmami, magnóliemi, mimózami, rododendrony a růžovou zahradou, střídající barvu podle doby květu. Ráj na zemi,básnil Karl Wagemut, učitel mladších vévodských dětí . Vilu delle Pianore získala babička vévody Roberta Marie Terezie.Přimknuta k jižnímu úbočí Apenin vypadá jako oživlá pohádka,psal Wagemut. Tato vila v románském stylu podobná zámku, s grandiozním parkem a volným výhledem na vrcholky hor byla úchvatná.Návštěvníky okouzlila již skvělá vstupní hala. V nepříliš velkých, ale nákladně zařízených místnostech viselo mnoho nádherných gobelínů.Honosná terasa z bílého mramoru s dvojitým schodištěm po obou stranách, pýcha usedlosti, byla porostlá japonskou popínavou růží. Před ní šuměl vodotrysk a celým parkem se táhly nádherné pomerančové aleje, obsypané již od ledna bílými květy. Pro přísně katolickou rodinu byla nejmilejším místem domácí kaple s cenným starým křížem, obrazem Madony od Murilla na oltáři a reliéfem od Benvenuta Celliniho na dvířkách tabernáklu.Zde vévodkyně Maria Antonia poklekla 9. května 1892 brzy ráno před velkým křížem a zúčastnila se mše, kterou sloužil domácí duchovní abbé Travers a přijala od něho svátost oltářní a Boží požehnání. Pak ulehla a již v 9 hodin ráno vložila chůva vévodkyni její dceru do náruče. Za dva dny se konal křest. Podle tradice dostalo dítě od rodičů a kmotrů hned několik jmen: Zita Marie des Neiges Adelgunde Michelle Gabrielle Josephine Antonia Luise Agnes. První jméno Zita bylo již tehdy velmi řídké. Zita sama byla přesvědčena, že tento nápad pocházel od její kmotry hraběnky Adelgunde Bardiové.Princezna Zita Bourbonsko-Parmská měla to štěstí, že se narodila v bezpečí rodiny a rajské krajiny. Kolébku obklopovalo třináct sourozenců, z toho devět nevlastních z prvního manželství vévody Roberta. Poprvé se vévoda oženil roku 1869 v Římě se svou sestřenici. Šest postižených dětí z tohoto svazku vyžadovalo stálou péči. U většiny se duševní nemoc neprojevila hned po porodu, ale až během dětství. Vévoda Robert se o postižené děti pečlivě staral, často si je sebou bral i do společnosti. Každopádně se snažil dát nemocným tutéž lásku jako zdravým a pochopitelně je zabezpečil stejně i po materiální stránce.Dva roky po smrti první ženy uzavřel vévoda sňatek s portugalskou infantkou Marií Antonií z Bragančy. I s ní měl celkem dvanáct dětí, šest synů a šest dcer. Maria Antonia byla krásná, vysoká, štíhlá žena s tmavýma jižníma očima. Karl Wagemut ji vychvaloval: Když v nádherných večerních šatech vplula do sálu nebo se objevila na shromáždění, dovedla svým pohledem rozpoutat cosi strhujícího. Každopádně po ní Zita hodně zdědila, půvabný, ale poněkud přísný obličej, velké výmluvné oči, nepoddajnou vůli i vrozenou bojovnost. Maria Antonia se v mnohém podobala svému otci Miguelu z Bragančy, synu portugalského krále Jana .Maria Antonia byla krásná, ale také energická a navýsost mravná žena. Děti pocítily její lásku i přísnou ruku. Zita byla matce po celý život vřele nakloněna, ale bála se jí. Osoba méně dynamická a sebevědomá než Maria Antonia by se asi sotva tak suverénně vypořádala s břemenem, které na sebe ve dvaadvaceti letech vzala sňatkem s vévodou parmským. Naráz se stala matkou devíti dětí ve věku od čtyř do čtrnácti let, z toho šesti postižených. Vévoda Robert byl spíše klidné, mírné povahy, bez velkých ambicí. Uvažoval v dlouhodobé historické perspektivě, zajímal se o humanitní vědy, umění a historii, nikoliv o politiku.Svým klidem blahodárně působil na Zitu, která se povahou podobala matce. S otcem ji spojovala úcta k moudrosti a vzdělání, vážila si jeho klidné lásky bez velkých slov. Již v raném věku se u Zity projevil její temperament a umíněnost. Tehdejší guvernantka markýza Dalla Rosa, pocházející ze starého parmského šlechtického rodu, později vypravovala, že princezna začala podivuhodně brzo a dobře mluvit.Mířila Zita vždy vysoko? Tušila již tehdy své poslání? Jistě ne, ale bylo přirozené, že mnohé epizody z raného dětství posloužily později podobným interpretacím. Ve dvou letech prý v Pianore ukázala na horami a prohlásila: Podívejte se, tam jednou budu žít.Děti mluvily s rodiči většinou francouzsky a v tomto jazyce také probíhalo vyučování. Příslušníci bourbonsko-parmského rodu byli vychováváni jako Francouzi a za Francouze se považovali. Otec s nimi hovořil navíc také italsky a matka německy. Náboženské výchovy se zprvu ujala sama vévodkyně, později ji přenechala rodinnému duchovnímu a vychovateli svých synů abbému Traversovi. Ve Schwarzau je vyučoval náboženství farář Pollak.Vévodský pár nechápal pod náboženskou výchovou pouze křesťanskou mravnost a katechismus. Větší důraz kladl na křesťanskou pomoc a tento aktivní postoj byl pro Zitu směrodatný. Pomoc trpícím a strádajícím stála na samém vrcholu stupnice jejích hodnot. V Dolních Rakousích žila rodina většinou od července, když začalo být v Itálii příliš horko, a zůstávala do prosince nebo ledna. Vévoda Robert požíval v Rakousku jako bývalý panovník privilegia ex teritoriality, což znamenalo, že podléhal přímé jurisdikci Františka Josefa. Zámek Schwarzau získal vévoda Robert v roce 1889 od hrabat Rato, kteří ho odkoupili od hraběte Wurmbranda. Během generací zámek navštívily mnohé korunované hlavy: Marie Terezie, císař František I. i Napoleon. Hlavní část barokní budovy postavil Fischer . Štít zdobí reliéfy, znázorňující boj svatého Jiří s drakem. Pod něj nechal vévoda Robert umístit vévodský erb parmské dynastie, věrný obraz velmi pohnuté historie. Širokou branou se čtyřmi sloupy se došlo k nádhernému schodišti, jehož vysoké stěny zdobily obrazy předků hrabat Wurmbrandů.Vévoda Robert se přes nutné modernizace snažil zachovat historický ráz zámku.V tak zvaném císařském pokoji shlížel z portrétu mocný císař František, v následujícím salónku obrazy zvířat od malíře Preisingera, jehož si vévoda Robert velice vážil. Červený salón připomínal množstvím uměleckých děl muzeum. V parku se krásnou alejí starých stromů došlo k velké voliéře, kde se procházeli neobyčejně krásní zlatí a stříbrní bažanti. Zde trávily děti nádherné prázdniny jízdou na koni, výlety, táboráky, pikniky a hraním divadla.Setkání s Karlem o šest let později si zapamatovala na celý život. Přesně vím,vyprávěla, jak jsem se ve Schwarzau seznámila s mladým arcivévodou Karlem jako s jedním z mnoha příbuzných a známých, kteří k nám přijížděli na návštěvu.Karel několikrát dováděl ve veselé dětské společnosti ve Schwarzau. Naposledy, když bylo Zitě osm let. Ještě jednou se děti setkaly v Reichenau, ale bez jakékoli stopy dětské náklonnosti. Spíše naopak! Teprve po mnoha letech se měli znovu shledat. A vidět se jinýma očima,ale to už je jiný příběh.

Charles Frederick Worth-člověk který oblékal císařovny - 2 část

Toto jsou jeho výtvory

Worth šil pro devět královských dvorů,v Rusku oblékal carevnu Alexandru Feodorovnu některé její dvorní dámy.Jeho nejoblíbenější klientka-císařovna Evžénie si jen na oslavu otevření Suezkého průplavu u něj objednala 150 šatů.Britská královna Viktorie si také objednala přes stovku šatů,nechala si je však šít s jedné látky a tak dobové listy píší o šetrnosti Viktorie,že nosí pořád ty stejné šaty.Aby neobtěžoval své VIP zákaznice,nechal si vyrobit podle jejich mír figurína a najímal jejich dublerky se stejnýma mírama jako měly ony.Worth Charles zemřel v roce 1895,podnik po něm převzali jeho synové Jean-Philippe a Gaston.Salon existoval do roku 1945,pak značku koupili Angličané,dnes už salon neexistuje.

Charles Frederick Worth-člověk který oblékal císařovny - 1 část

Charles Frederick Worth

Císařovna Alžběta v jeho šatech

Císařovna Evžénie v jeho šatech

Císařovna Evžénie v jeho šatech

Způsob oblékáni krinolíny-pořádná práce pro mnoho rukou

Móda korunovaných hlav vzrušuje ženy už od dávných časů.Krásné portréty panovnic nám ukazují modu minulých staletí.Už tehdy tyto vládkyně měli své designéry.Jedním z nejlepších byl Charles Frederick Worth ,oblékal mnoho slavných žen a jeho výtvory dnes vidíme na plátnech slavných umělců a v muzeích.Narodil se 13.10.1825 na venkově v Anglii v rodině advokáta.Když mu bylo 11,otec ho poslal do Londýna.7 let pracoval v obchodech s oděvy,v salonech a dílnách a všechen volný čas trávil v Londýnské Národní galerii u obrazů starých Mistrů a dělal si z nich nárysy.Už tehdy si Worth uvědomil že móda se stane jeho životním posláním,a to hlavně ta ženská. Věděl,že pokud se chce stát slavný,musí do Paříže,do hlavního města mody.V módě byl tehdy luxus epochy rokoka.Otevřel si obchod na Rue de la Paix ,který se stal brzy jeden s nejprestižnějších v Paříži.Žena Rakouského vyslance si zakoupila u něj šaty na bál v Tuileries,kde je obdivovala císařovna Evžénie,manželka Napoleona III,to byl den kdy Worthovi vyšla Štastná hvězda.Císařovna obdivovala krinolínu.Wort ji sestavil z lehkých kovových kruhů spojených silnou páskou,konstrukce pak měla tvar kužele.Krinolína dodávala postavě na vznešenosti.Krinolíny byli sice známi už celé století,ale jejich konstrukce byla velmi těžká,Wort ji velmi odlehčil,dříve se na konstrukci navlékala spodní sukně s hrubých konských žíní,nyní na vylehčenou se navlékalo několik lehčích spodních sukní,krinolíny začali růst na velikosti a začala sloužit téměř jako podstavec pro trup s malou hlavou,zužujícími se rameny a vosím pasem .Dámy v nich nechodili,ale pluly,konečně také tvořili překážku,která chránila ženu před dotěrnými fanoušky.

Kaviár na carském stole

Běžně se na carském dvoře jedlo pět krát denně,přičemž snídaně a Večeře měly velmi složitý rituál,nejvolnější byla časná snídaně,která byla podávána v soukromý apartmánech.Sloužící přinesli kávu ,čaj nebo čokoládu,různé druhy chleba a podle přání vejce,šunku a slaninu.A potom tradiční teplé koláčky.Druhé jídlo byla snídaně a podávala se v poledne pět minut před polednem byly nachystané příbory,úderem dvanácté vchází car,pozdraví a usedá ke stolu s pamlsky aby byl příkladem ostatním.První část snídaně vypadala tak,jak dnes říkáme švédský stůl,každý si rovnal na talíř co chtěl.Podávala se teplá i studená jídla.Pokud nebyly postní dny,na stole byl kaviár,sledi,jednohubky,párečky v rajčatové omáčce,teplá šunka,dragomírovská kaše.Car si dal dva panáky vodky.Carevna začátek snídaně vynechávala,protože se domnívala že jíst ve stoje není důstojné,její dvorní dámy se tomu podřizovaly.Po čtvrt hodině ke stolu usedla plná sestava,car konverzoval s dámami,které měly přesný zasedací pořádek. Podávali se vejce,ryby,bílé i tmavé maso,obyčejně byly dva chody,kdo měl ještě chutě,dal si i čtyři.Pak se přinesla na stůl zelenina,ovoce,kompoty a sýry.Car se pak zeptal carevny jestli si může zakouřit a odešel do jiné místnosti nebo na zahradu dát si kávu ve stoje.Mezi snídani a obědem který se podával v 8,se podával čaj v apartmánech,kam se ostatní hosté dostali jen na zvláštní pozvánky.Oběd měl podobný scénář jako snídaně,s tím že bylo více zvěřiny.Začal polévkou s malými knedlíčky,koláčky,malými tousty se sýrem,dušené ryby,zelenina,cukrovinky,ovoce a káva. Snídaně i oběd trval přesně 50 minut.

Rodokmen Habsburků

Rodokmen Romanovců

Neznámé vzpomínky na carskou rodiny.-Semjon Pavlov 2.část

O velkokněžně Marii se říkalo,že se podobá na svoji prababičku Elizabetu Petrovnu.Velkokněžna Anastasie tady bývala zřídka,byla ještě příliš mladá,o ní mohu říci jen to,že se chtěla líbit a ráda hrála kriket.Následník nás navštívil 4-5 krát spolu se svým otcem.Dvakrát přišel v uniformě pěchoty a dvakrát v čerkéské.Bylo to živé,odvážné a energické dítě s hodně bledou pleti.V každém jeho slově,v každém gestu bylo cítit tajný vzkaz-já jsem následník.Následník byl velmi podobný své sestře Olze,obličejem,rysy i oči,které byly stejně modré.Sestry přicházely do nemocnice každý den a pracovaly od 9 do 14 hodin v zimě,jindy i do večera,i pozdě do noci.Kvůli své nemoci se carevna moc nezůčastnovala převazů a operaci,obyčejně si přinesla vyšívání sedla si k posteli některého těžce zraněného a dělala mu společnost.V jejich vyšívkách se zobrazoval její vkus,nikdy jsem neviděl tak zručnou vyšívačku,tvořila doslova umělecké díla.Ostatní z rodiny ale nemohli sedět,museli tvrdě pracovat .Olga ráno roznášela léky,vždycky se s každým pozdravila,usmála se na něj,poptala se jak se mu daří a pak neslyšně šla dál.Když jí člověk spatřil hned mu bylo od srdce lépe.Poté dělala převazy,utrpení raněných těžce doléhalo na její křehkou nervovou soustavu.Princezna Tatiana také dělala převazy a asistovala kněžně Gedroyc při operacích.Bylo s podivem jak vše zvládala,pozoroval jsem jak svými rukami čistě,přesně a citlivě převazovala ty strašné rány.Když mě velkokněžna Olga sdělila,že tady zítra nebudou,že musí navštívit nemocnici v Kateřininým paláce,sdělila ji že je jí velmi smutno,že nemůže být tady.Tam je vše striktní a formální,všichni sledují každý náš krok,jsme v centru pozornosti,mě i sestrám se to moc nelíbí,raději jsme zde mezi vámi.S úst velkokněžny to znělo velmi originálně.Skutečně oni měly rády svoji nemocnici a bylo to vidět v jejich práci.

Neznámé vzpomínky na carskou rodiny.-Semjon Pavlov 1.část

Chtěl bych napsat pár řádků vzpomínek na poslední ruskou carevnu a její děti,nechci o nich psát jako o korunovaných hlavách,ale prostě o lidech,ke kterým jsem se dostal blízko v nemocnici,kde pracovala carevna a její dvě nejstarší dcery Olga a Taťána.Do carské nemocnice mě přivezli těžce raněného s frontu 3.února 1916,jedna moje noha byla roztříštěná a u druhé jsem měl prostřelené koleno.Byla to nemocnice kterou řídila a finančně podporovala carevna.V čele nemocnice stála doktorka kněžna Vera Ignatevna Gedrojc,vynikající chirurg a houslistka,kterou později zastřelili bolševici .Pokud si někdo myslí,že to byla nemocnice pro vyvolené mílí se.Zde platila jen jedna protekce a to být těžce raněn,a skutečně nejvíce zde bylo zraněných obyčejných vojáků od pěchoty a jen velmi vzácně šlechtici.Jak jsem již napsal nemocnice se nejmenovala po carevně jen podle jména,sama carevna a její dvě starší dcery zde pracovali jako obyčejné,milé sestry milosrdné.Nikdy nezapomenu na moje první setkání s carevnou.O tom že Alexandra přijede do nemocnice po tříměsíčním léčení ze své srdeční choroby jsme věděli předem a nesmírně jsme se na ní těšili,ale u mě převládala zvědavost. A ted byla tady.Objevila se ve dveřích,sestra ji říká: "Vaše Veličenstvo, náš nový raněný praporčík Pavlov.Přede mnou stála vysoká, štíhlá asi 50-ti letá dáma, v jednoduchých šatech s odznakem sestry a bílým kapesníkem. Carevna mě pozdravila a zeptala se mě kde jsem raněný a kde se mi to stalo.Nervozně jsem ji na vše odpověděl a nespouštěl při tom oči s jejího obličeje.V mládí to musela být velice krásná žena,ale krása to musela dosti chladná,nyní se jí kolem očí a koutků rtů dělaly jemné vrásky,které ji dělaly až příliš přísnou.Všichni říkali že Velkokněžna Olga se podobá otci,já to nemohu potvrdit,on sem nepřijel,byl stále na frontě.Ale jestli je to pravda,tak její hluboké modré oči říkaly,že by to byl člověk neskonalé dobroty a čisté duše.Velkokněžna byla střední výšky a štíhlá,přitom překvapivě ženská.Všechny její pohyby se vyznačovaly měkkosti a graciesnosti,měla upřímný a přitom nesmělý pohled a stále lehký úsměv.Nejkrásnější byly oči,velké,modré,barvy uralské břízy,teplé a lesklé.Byla velmi laskavá,zkrátka ztělesněná dobrota.Pamatuji si jak mě jednou zase čekali převazy ,které jsem snášel velmi těžce a nesmírně trpěl bolestí,sdělili mi že mě že za 20 minut jdu na řadu.Přišla sestra,byla to princezna Olga,pohlédla mi do očí a řekla: – Co je s tebou? Bolí?Princezna se pousmála a řekla: Já teď budu s vámi a bude to lepší,a skutečně,dříve mi píchali morfin 3 minuty před zásahem a nyní když mi ho princezna píchala 10 minut předem to bylo mnohem lepší.Při jiné příležitosti poručíku Sergejevovi princezna psala dopisy jeho matce domu, protože měl amputovanou pravou ruku. O její dobrotě se v nemocnici povídaly hotové zkazky.Jestliže Olga byla ztělesněním ženskosti a laskavosti,potom velkokněžna Tatiana měla zase ve vínku energičnost,sílu,dalo by se říct až mužnost.Její povaha i když byla mírná,byla přímější,nebyla v ní Olžina plachost.Zdravila se podáním ruky a dívala se přímo do oči člověku s kterým se zdravila.Když se kněžna Taťána zasnila,její oči dostaly takový zvláštní přízračný lesk,jako by se dívaly někam mimo náš svět.Takový výraz jsem vydával u slepců když měli otevřené oči.Jestliže k Olze se ranění obraceli s důvěrou s intimními věcmi,potom k Taťáně měli trošku větší odstup.Tatiana byla stejně přístupná jako Olga,ale přeci jen v těžké hodince se ranění obraceli k Olze.Kněžna Marie byla menší než Tatiana a vyšší než Olga,bylo těžko o ní hovořit konkrétněji,její charakter byl ve stavu vývinu.Tehdy ještě byla stydlivé děvče s velkými tmavými kukadly,obličej měla typicky rusky široký.Když byla spolu s rodinou zatknuta projevila se jako silné,odvážné a energické děvče.

Pár fotek Olgy

Tady je s Tatánou

Nerozlučná dvojice

princezna Carolina Monacká

Když princezna Grace zahynula při autonehodě, její starší dcera Caroline převzala na žádost svého otce titul první dámy v malém knížetství Monaku a tím i mnoho funkcí,například v Grace Foundation a Červeném kříži.Pokračovala ve šlépějích své matky. Caroline, která se narodila 23. ledna 1957, si byla od narození velmi vědoma svých povinnosti . "Jsem vychovávána se smyslem pro povinnost a poslušnost," řekla jednou v dětství. "Vystudovala z vyznamenáním Sorbonnu.V 1978 se poprvé vdala za Philipe Junota,na svatbě měla přes 600 hostů,zúčastnil se jí i Gregory Peck a Frank Sinatra,doufala že jí čeká štěstí,ale čekal jí za 2 roky rozvod.Caroline musela brzy překonat ještě větší tragédii v podobě smrti své milované matky.Ale na 29. prosinec 1983, opět našla pohodu, když si vzala Stefano Casiraghiho, syna zámožného obchodníka kterého potkala o rok dříve v Monte Carlu.Civilní obřad trval jen 15 minut.Tato rychlost a to že svatba byla oznámena jen 10 dní předem vedly k myšlenkám jestli Caroline není těhotná ,a opravdu 8. červen 1984 se narodil Andrea Albert Pierre ,pojmenovaný po příteli otce,který zemřel při autonehodě,pak následovala v roce 1986 jeho sestra, Charlotte Marie Pomeline, pojmenovaná po Rainierově matce, a o rok později bratr Pierre Rainier Stefano. Bohužel opět zasáhla tragédie,když se 3.října zabil na závodním člunu její manžel Stefano ve věku 30 let.Carolíne odešla s dětmi do ústraní do vesnice Saint-Rémy ve Francii,Ta mladá vdova se rozhodl vzdálit se svými dětmi na Saint-Rémy ve Francii.Tam rodina žila v tichosti v pronajaté vile několik let - během této doby bylo církví Carolinino první manželství .Sblížila se s Ernstem-Augustem z Hannoveru tehdy ženatým otcem dvou dětí.Po jeho rozvodu se na Carolíniny 42 narozeniny vzali,čímž se Monacká princezna stala také princeznou Hanoverskou.V červnu příštího roku se narodilo její čtvrté dítě Alexandra.Carolíne jen zřídka dává intervia a velmi si chrání soukromí,raději se věnuje práci pro dobročinné organizace.